Článek
V poslední době se hodně mluví o tom, že by zvířata měla mít svá práva. Rozhodně je dobře, že zvíře – alespoň u nás a alespoň v některých ohledech – už není věcí. Ale objevují se i hlasy, že zvířata by měla požívat práva lidská. Jako například nedávno, kdy soud v Coloradu řešil případ „neprávem vězněných“ slonů. Myšlenka je to sice hezká, ale opravdu bychom tím zvířatům pomohli?
Diskuse o „lidských právech zvířat“ je do velké míry zmatením pojmů. Jedna otázka je, jestli zvířata jsou bytosti a osobnosti myslící, cítící, schopné utrpení, soucitu či například smyslu pro spravedlnost. Další otázka je, jestli by měla být chráněna před týráním a bezdůvodným utrpením, nebo třeba před vyhynutím. Otázka lidských práv je ale ještě něco zcela jiného, a není na ty předešlé nijak nevyhnutelně navázána.
Kdo je tady osoba?
Prozatím právo definuje osobu jako příslušníka lidského druhu, u něhož se implicitně předpokládají určité duševní a etické schopnosti, pokud není výjimečně určeno jinak (např. nezletilost, omezená způsobilost k právním úkonům atd.). I osoby, které nepožívají plného rozsahu možných práv, jsou ale brány jako lidé, a zůstává jim alespoň to nejzákladnější právo, právo na život. Důvody k tomu jsou v zásadě pragmatické, protože cokoli jiného by bylo snadno zneužitelné.
Lidská práva jaksi mlčky předpokládají také lidské povinnosti, a schopnost těmto povinnostem dostát. Především je tu lidská povinnost nepřekračovat lidská práva ostatních. Pokud ji někdo poruší, často bývá omezen i na svých právech.
Existují známé hraniční případy, kdy „biologický člověk“ lidských práv pozbývá. Právo na život obyčejně začíná a končí přibližně tam, kde začíná a končí schopnost vnímat, potažmo trpět (interrupce, odpojení pacienta ve stavu mozkové smrti). V jiných výkladech ale může být také navázáno na dodržování lidských povinností (trest smrti pro pachatele nejzávažnějších antisociálních činů). Podobně právo na svobodu bývá upřeno osobě, která je nebezpečná sobě či svému okolí. Definice těchto hraničních případů je v principu věcí dohody, proto je také předmětem tolika kontroverzí a sporů.
Definice člověka (osoby), jako biologického druhu je neobyčejně praktická. Většinou je zcela jasné, kdo člověkem je a kdo (či co) jím není. Kdybychom se pokusili osobu definovat jinak než jako příslušníka Homo sapiens, narazili bychom na zásadní problém, jak odlišit osobu od ne-osoby. Jistě se to dá rozseknout nějak arbitrárně, výrokem zákonodárce či soudu (podobně jako u nastavení práva na potrat, věkové hranice trestní zodpovědnosti či uznání za mrtvého), ale je to opravdu řešení? A rozhodnout bychom museli, protože náš právní systém si nedokáže poradit s kontinuem (neexistuje žádná poloviční osoba).
V jednom extrému je jasné, že nemůžeme přiznat lidská práva bakterii, pšenici ani žížale. Hranice by tedy musela vést „napříč živočišnou říší“ - ale kde? Proponenti navrhují posuzovat zvířata podobně, jako hraniční případy u lidských bytostí. Má vědomí sama sebe? Může racionálně uvažovat? Dokáže mluvit, potažmo projevit svou vůli? Může trpět?
Některá zvířata si zjevně uvědomují sama sebe, přinejmenším do nějaké míry a nějakým způsobem, například jsou schopna rozpoznat svůj obraz v zrcadle. V mnoha případech je ale interpretace kontroverzní. Jak si třeba poradit se situací, kdy někteří jedinci daného druhu sebeuvědomění v zrcadlovém testu prokáží a jiní ne, jako je tomu u makaků? Znamená to, že jeden makak je osoba, zatímco druhý už zvíře?
Zvířata nezpochybnitelně mohou myslet, a to dokonce i v abstraktních kategoriích – zde ovšem více než jinde jde o plynulé kontinuum. Šimpanz či papoušek šedý to zjevně dovedou na úrovni lidského dítěte, byť třeba ne dospělého člověka. Jen těžko ale můžeme narýsovat čáru, za kterou zvířata už prokazatelně „nemyslí“, protože fascinující příklady pokročilých mentálních dovedností předvádějí i hlavonožci, včely nebo mravenci.
Zvířata mají i určitou koncepci spravedlnosti (např. primáti). Mnohá jsou schopna soucitu s utrpením druhých, přinejmenším pomoc bližnímu v nouzi (která projevem empatie být může, ale nemusí) se objevuje dokonce i u potkanů nebo třeba prasat. Opět tedy není žádná zjevná hranice. Tím spíše, že smysl pro spravedlnost, empatie a soucit pohříchu chybí i některým lidem.
Kritériem může být schopnost ovládat jazyk, která je mezi zvířaty poměrně vzácná. Jen některá zvířata jsou schopna se naučit jazyku (lidoopi, papoušci). Není vyloučeno, že např. kytovci mají vlastní jazyk, kterému zatím „jen“ nerozumíme. Je ale otázkou, zda bychom jako kritérium pro status osoby měli zvolit skutečné ovládnutí jazyka – mělo by opravdu jen pár gest rukama rozhodovat o tom, zda šimpanz bude osobou, či zvířetem? Nebo jde o potenciální schopnost se jazyku naučit, i když třeba nerealizovanou? Různé druhy i jedinci se ovšem v této schopnosti liší, a není triviální rozeznat skutečné porozumění jazyku od mechanického předvádění naučených zvuků či pohybů za odměnu (v tomto směru se stal předmětem silných vědeckých kontroverzí i šimpanz Nim na obrázku nad článkem). A pokud by stačilo pasivní porozumění jazyku, dostáváme se na ještě tenčí led.
„Slonem v místnosti“ je také skutečnost, že mnohé z výše zmíněných schopností nebyly u drtivé většiny zvířat nijak testovány; vzhledem k počtům živočišných druhů to není prakticky možné a u mnohých ani netušíme, jak to provést (jakkoli by bylo zajímavé kupříkladu nastavit zrcadlo krakatici obrovské, jsou zde jisté praktické potíže…).
Zásadní problém není jen narýsování ostré hranice v moři nejasných kontinuí, ale také fakt, že chceme-li důsledně měřit všem stejným metrem, museli bychom tato „lidskozvířecí“ práva upřít mnohým lidem, kteří jsou z důvodu věku či choroby omezeni ve schopnostech řeči, myšlení či empatie. To už zavání spíše nacistickým Německem než sluníčkovou utopií, že?
Jak trpí kapr?
Schopnost utrpení je sama o sobě jedním velkým minovým polem. Každé Vánoce se řeší, jestli kapr může cítit bolest či nikoli. Problém je například už to, že utrpení není nic objektivně měřitelného ani u lidí. Trpí víc ten, kdo si zlomil nohu, než ten, kterému umřel domácí mazlíček, nebo ten, který ztratil domov? Utrpení nemusí nijak přímo souviset s inteligencí ani vědomím. Jistě můžeme argumentovat, že bytost nadaná vědomím sebe sama bude své utrpení prožívat úplně jinak než bytost, která si sama sebe neuvědomuje. To je ale těžko prokazatelné – kdo a jak to může srovnat? Musí být vědomě nereflektované utrpení nutně menší? Trpí snad malé děti, ještě neschopné mluvit či se poznat v zrcadle, méně než dospělý člověk? Vždyť jejich utrpení může být stejně dobře i větší a nesnesitelnější! Například proto, že nechápou jeho příčiny a je pro ně subjektivně „věčné“, protože (nejspíš) ještě nemají představu o budoucnosti. Onen dospělý člověk může utrpení asketicky snášet, ba ho podstupovat dobrovolně s vidinou vyššího cíle, což typické zvíře ani malé dítě neudělá. Čí prožitek je tedy subjektivně „nesnesitelnější“?
Můj osobní názor je, že každá živá bytost dokáže trpět svým vlastním způsobem a úměrně svým možnostem prožívání. Dokonce i bakterie či rostlina nějakým elementárním způsobem „trpí“ (reflektuje špatné životní podmínky). I přepůlená žížala „trpí“, jak to jen žížala dovede (každá polovina zvlášť), a logicky tedy i kapr cítí bolest a utrpení, ovšemže po kapřím způsobu. Asi bychom se měli snažit, abychom utrpení nezpůsobovali zbytečně (jak toho docílit a za jakou cenu, to už je věc diskuse), ale imperativ nečinit vůbec žádné utrpení vůbec nikomu je nesplnitelný prakticky a vlastně i teoreticky, protože odporuje samotné podstatě živých bytostí.
Lidé a nelidé
Míra práv, která různým zvířatům (ale i lidem) nyní přiznáváme, je daná spíše pragmaticky, a často nijak neodvisí od vlastností zvířat samotných. Etologie ani neurobiologie například neshledává podstatný rozdíl v duševních schopnostech, které projevují domácí pes, domácí prase, a v kanalizaci žijící potkan. Navzdory tomu pes požívá mnohem větší ochrany před zabitím či utrpením v chovu než prase, divoce žijící potkan dokonce nemá práva prakticky žádná a mnohdy je usmrcován i způsoby velmi trýznivými. Všechna tato zvířata jsou přitom inteligentní, komunikativní, schopná navázat citové pouto mezi sebou navzájem i s člověkem, a projevují známky soucitu. Zdá se to být nespravedlivé – ale máme jinou prakticky realizovatelnou možnost, než k problému přistupovat pragmaticky a z lidsky-utilitárního hlediska?
Je bohužel faktem, že ani zcela nepopiratelný status lidství neposkytuje v mnoha oblastech světa neprůstřelnou ochranu před násilím, útlakem či genocidou. Zákony a mezinárodní úmluvy, jež lidská práva zajišťují, se nepříjemně často mění v bezcenné cáry papíru. Ve světle toho vyznívá filosofování o nezcizitelných lidských právech spíše jako hořká ironie. A což teprve, chceme-li je vztahovat i na zvířata.
Koncept lidských práv zjevně brutálně selhává v okamžiku konfliktu, a to zejména konfliktu nesouměřitelných kultur. Pak jsou tu i další aspekty, s nimiž si naše etika neumí dost dobře poradit. Například při kontaktu s izolovaně žijícími kmeny sice mohou být formálně respektována práva jejich jedinců jako osob, ale neexistuje eticky čistý způsob, jak chránit jejich kulturu a způsob života. Nucená konzervace „tradičního způsobu života“ by byla nehumánní – uzavřeli bychom lidské bytosti v pomyslné zoo a odepřeli jim vedle svobody i přístup k moderní medicíně, nebo institucím, jako jsou právě lidská práva. Na druhé straně asimilace, byť třeba nenásilná, má velmi často tragické důsledky téměř na úrovni genocidy. Ve vztahu k ne-lidským bytostem jsou podobné problémy ještě mnohem vyhrocenější, bez ohledu na to, jaký status jim přiřkneme.
K čemu jsou zvířeti lidská práva?
Položme si otázku skutečně kardinální: byla by zvířatům lidská práva ku prospěchu? Lidé a zvířata se radikálně liší v tom, co jim škodí a prospívá. Stejně jako zvířata povětšinou nemůžeme krmit lidskou stravou, aniž bychom jim ublížili (a naopak), nemůžeme jim ani dát stejná práva a povinnosti. To jistě neznamená, že bychom zvířatům měli upírat svébytný etický status či je považovat za věci. Ale protože zvířata nejsou biologicky lidé, dávat jim lidská práva by mohlo být silně kontraproduktivní.
Kdybychom např. šimpanzovi jednoduše přiznali lidská práva, vedlo by to k brutálním paradoxům. Pokud má šimpanz právo nebýt držen v zoo, co s ním tedy máme udělat? Kdybychom jej vypustili z klece a nechali jej pobíhat v ulicích města, téměř určitě by se dopouštěl zločinů, například krádeže, vandalismu, dost možná i vraždy. A není to nic divného, protože to není člověk, ale šimpanz, a šimpanzům patrně není vlastní koncept soukromého vlastnictví ani osobní nedotknutelnosti. Jistě můžeme šimpanze vycvičit, aby se choval jako člověk a potlačoval svou přirozenost, ale je to stav nepřirozený a křehký. I sebelépe ochočený šimpanz je tvor extrémně nebezpečný.
Měl by pak být takový šimpanz trestně zodpovědný? Měl by tedy sedět ve vězení, případně z důvodu trestní nezpůsobilosti v nějakém ústavu pro duševně choré, namísto v zoo? To bychom mu opravdu „pomohli“! Nebylo by zvrácené a kruté šimpanze trestně stíhat za to, že se chová jako šimpanz?
Měl by tedy být šimpanz vypuštěn do své pralesní domoviny? Jakým lidským právem bychom odůvodnili jeho odvoz právě do africké džungle? Měli bychom potom všechny osoby afrického původu „vypustit na svobodu“ do pralesa? Takový nápad by jistě velmi potěšil ty nejprimitivnější rasisty, ale s lidskými právy nemá společného vůbec nic. Pro lidoopa ze zajetí, nenavyklého přežití v divočině, by vypuštění na „svobodu“ mohlo být neméně kruté, až fatální, a dost možná i v rozporu s jeho projevenou vůlí (není nijak vzácné, že zvířata vypuštěná či uprchlá se do zajetí dobrovolně vracejí).
Zkrátka, zvířata s lidskými právy narážejí na řadu zásadních potíží. Měla by problém svá práva uplatňovat, například proto, že nemluví, nebo nevládnou potřebnými koncepty. Musel by je proto zastupovat člověk, který by jejich práva hájil – ale tam už vlastně nyní svým způsobem jsme! Naopak koncepty zvířatům vlastní nejsou slučitelné s lidským právním systémem. Jaký právní statut by mělo mít teritorium šimpanzí tlupy? Mělo by být jejím majetkem zapsaným v katastru nemovitostí, či dokonce mít status státu? Měli bychom pak územní konflikt se sousední tlupou pojímat dle válečného práva, a jeho aktéry soudit za zločiny proti lidskosti? A co kdyby se toto teritorium překrývalo s teritoriem tlupy goril, a zároveň tam sídlila populace šedých papoušků? Tato cesta vede k šílenství.
Jediným pro mě smysluplným závěrem je, že zvířata nemohou být subjekty lidských práv. Nicméně můžeme a měli bychom se zabývat otázkou zvířecích práv, která mohou být v něčem omezená, ale v jiných ohledech třeba i rozsáhlejší než ta lidská. Například by k nim mohlo patřit právo na ochranu před vyhubením nebo právo na ochranu přirozeného prostředí a způsobu života. Protože po pravdě řečeno, to jsou věci, které drtivou většinu zvířat ohrožují nejzásadněji, přímo existenčně. Postarat se především o právo na existenci druhu by zvířatům pomohlo mnohem více, než obsahově vyprázdněný „status osoby“.
Nechci tím nijak naznačovat, že by držení jednotlivých zvířat v nevyhovujících podmínkách nebo přímo jejich týrání bylo v pořádku. To nicméně lze řešit i úpravou či třeba jen důslednou aplikací existujících zákonů. Problém je spíš v tom, že zatímco týrání jednotlivců vnímáme (oprávněně) jako otřesné, vyhubení celého druhu či zničení jeho životního prostoru je pro většinu z nás pojem ryze abstraktní, intelektuální.
Ano, když zvířata vyhynou, jejich utrpení nadobro skončí. Ale radovat by se z toho mohl snad jen hodně otrlý cynik.
Jednou jsi dole, jednou nahoře…
Zatím se o právech ne-lidí bavíme z pozice práva silnějšího, ale ten luxus nemusíme mít vždy.
Pokud jednou narazíme na mimozemšťany, nebo třeba pokud vytvoříme umělé bytosti nadané schopností skutečně myslet a cítit, budeme zřejmě řešit velmi podobné otázky, a domnívám se, že se nevyhneme podobným řešením. Nová kategorie bytostí si nutně vyžádá novou a specifickou kategorii právní. Nicméně tyto bytosti nám mohou být rovnocenné – nebo i víc než to.
Nutit případné mimozemšťany, aby se podrobili lidskému právnímu systému i ve svých vnitřních záležitostech, by bylo zcela neospravedlnitelným aktem agrese (vnucení své vůle někomu jinému), stejně jako by tomu bylo naopak. Byla by to jen pokrytecká záminka k podmanění jedné kultury druhou či přímo k jejímu zničení. Na druhé straně, pokud mají lidé a ne-lidé žít v míru, budou muset vzniknout specifická pravidla pro vzájemné chování a soužití, aby bylo jasně nastaveno, co (ne)smí mimozemšťan udělat člověku a co člověk mimozemšťanu. Tato pravidla musí být nutně nastavena až za pochodu a oboustranně, protože nemůžeme předem vědět, co těm druhým škodí a co prospívá, a jaká je jejich představa o vzájemném soužití.
Částečnou inspiraci můžeme najít ve sci-fi. Mnohde se řeší konflikt práva daného druhu/kultury na svébytný vývoj s jeho právem na informace a pokročilejší technologie (koncept galaktického klubu, Primární směrnice ve Star Treku aj.). Právo nevědět o existenci pokročilejší kultury se našemu dosavadnímu pojetí lidských práv vymyká, ale možná by svůj smysl mělo.
Podobně i vztah lidí a vědomím nadané umělé inteligence asi bude vyžadovat úplně specifické instituty, reflektující nestejné slabé a silné stránky obou stran.
Vše výše řečené ovšem dává smysl, jen pokud je soužití nesouměřitelných aktérů v jednom světě vůbec možné a trvale udržitelné. Zvířata jsou lidskou civilizací vytrvale vytlačována do stále okrajovějších prostředí, a je otázka, zda se tento proces zastaví (a kde). Může se ukázat, že ani s mimozemšťany či umělou superinteligencí smysluplně koexistovat nelze, že jedinou cestou je konflikt vedoucí k nahrazení jedné strany tou druhou (xenocida), nebo aspoň její naprostá marginalizace (vykázání do zoo, ghett či rezervací). Potom je jakákoli úvaha o právech bezpředmětná a zůstává jen právo silnějšího.
Možná není špatné začít diskusi o právech ne-lidí připuštěním, že někdy v budoucnu bychom se mohli sami ocitnout v pozici těch slabších.
Poznámka na závěr: Autor je biolog, nikoli právník.
