Článek
V dnešní době je internet doslova zamořen zaručenými historkami o původu nejrůznějších pojmenování, často z kategorie tzv. lidové etymologie, jejichž věrohodnost je přinejlepším sporná. U nás se ovšem nesetkáte s žádnými fejky ani hoaxy. Nabízíme vám krátké příběhy přinášející seriózní vysvětlení, jak to s původem běžných i obskurních pojmenování opravdu, zaručeně a zcela prokazatelně nebylo.
1. Hora Říp
Když v neolitu přišli do Polabí první zemědělci, do vyklučené země zaseli hojně cukrové řepy. Úrodnost místní půdy je však doslova zaskočila: sklidili mnohem víc, než dokázali sníst nebo uskladnit. Přebytečné řípy tak naházeli na velikou hromadu, jenže jich bylo tolik, že se je nepodařilo ani zkompostovat. Kupa během tisíců let postupně zkameněla a dochovala se dodnes. Označení „hora říp“ jí ovšem zůstalo, i když se na jeho původ dávno zapomnělo. Praotec Čech pak již vůbec netušil, na co vlastně leze, a vyvěrající melasu proto mylně považoval za strdí.
2. Plíny
Málo se ví, že plíny vynalezl Plinius starší pro potřeby Plinia mladšího. O řadu let později je využil Plinius mladší pro potřeby Plinia staršího.
3. Caesar
Ačkoli to mainstreamoví historici stále odmítají připustit, je nepochybné, že Gaius Julius Caesar nebyl zavražděn, nýbrž unesen mimozemšťany. Jejich létající talíř ho uchvátil vlečným paprskem, právě když společně s Brutem mířil do Senátu. Zmohl se jen na poslední zoufalé zvolání: „E.T., Brute!“
4. Uctívání býka
Podobně jako mnohé jiné starověké kultury nebo dnešní hinduisté, také pradávní obyvatelé české kotliny znali kult hovězího dobytka. Křesťanští věrozvěsti tuto starou pohanskou víru vykořenili jen zdánlivě, a mezi lidmi byl i nadále hojně vzýván Pán Býček, častěji zvaný opisným jménem Pán Bů. A mnohde to tak zůstalo až dodnes.
5. Kobra
Kobra indická se odedávna označuje jako brejlovec. Často se uvádí nesprávný výklad z kategorie „lidové etymologie“, že je to kvůli kresbě připomínající brýle. Naši indoevropští předkové, kteří se s tímto plazem poprvé setkali, ale pochopitelně ještě brýle nenosili. Zato velmi oceňovali mimořádné schopnosti kober při lovu myší a jiných škodlivých hlodavců. Z obdivného dobrý lovec pak v ledabylé mluvě venkovanů vznikl ‘brej lovec.
6. Africké bubny
Všeobecně se ví, že afričtí domorodci používali k dálkové komunikaci bubnů. Čeští etnografové nedávno zjistili, že zatímco k vysílání zpráv jim sloužil notoricky známý tam-tam, k jejich přijímání používali doposud neznámý sem-sem.
7. Dopisy Ježíškovi
Je známo, že v České a Slovenské republice nosí vánoční dárky Ježíšek, což je světový unikát. Historikům se nedávno podařilo vystopovat původ tohoto zvyku až do 15. století. Již husitští válečníci v adventním čase sepisovali svá přání. Bývala zpravidla prostá, prosili například o nový řemdih, sudlici, bytelné škorně nebo kroužkovou zbroj, které si, byvše nemajetní, nemohli sami pořídit, a museli tak spoléhat na své nadřízené. Tradice předvánočních dopisů J. Žižkovi se symbolicky udržela i po smrti legendárního hejtmana. Po bitvě na Bílé hoře sice doznala jistých kosmetických změn v pravopisu, aby nedráždila vítězné katolíky, ale přežila včetně svého vlasteneckého podtextu až dodnes. Děda Mráz či Santa Klaus se sice usilovně snažili českou adventní mytologii infiltrovat, nicméně neměli šanci: ani jeden z nich nemá palcát!
8. Šetření vodou
Málo se ví, že František Ferdinand d’Este na svém panství na Konopišti čelil katastrofálnímu nedostatku vody. Nechal proto důmyslným systémem jímat i srážkovou vodu, což v té době ještě nebylo zvykem, a tou pak zavlažoval celé panství a napájel místní pivovar i rybníky. Použití d’Estovy vody, nebo lidově d’Estovky, se rychle rozšířilo. Za rozšišlání názvu v dnešní mluvě pak vděčíme ledabylé výslovnosti žižkovských pepíků.
9. Ichtyl
Mezi českými obrozenci patřilo přepjaté národovectví a odmítání německého živlu k dobrému tónu, ovšem někdy to zacházelo až do komických extrémů. Josef Kajetán Tyl, kupříkladu, třebaže němčinu jako všichni tehdejší vzdělanci bravurně ovládal, s oblibou předstíral její neznalost. Nutno dodat, že jeho přehrávaně lámaná němčina působila ve společnosti nanejvýš trapně, a s rozpaky ji přijímali i ti nejzapálenější národní buditelé. Jeho obvyklé představení v německojazyčné společnosti, „Ich – Tyl!“, už mu zůstalo jako posměšná přezdívka, která navzdory literátově nelibosti zlidověla a dodnes zůstala synonymem pro komického podivína či trapně se chovající osobu.
10. Cárára
V mnoha českých písničkách se zdánlivě beze smyslu opakuje známé „cárára“, které dnes vnímáme jako obyčejný popěvek. Ve skutečnosti jde o počeštěné jméno toskánského města Carrara, vyhlášeného produkcí bílého sochařského mramoru. Do místních lomů a kamenických dílen byli v 19. století hojně nabíráni i zruční řemeslníci z českých zemí, kteří si tam mohli vydělat na svou dobu velké peníze. Švarní a urostlí slovanští junáci se zde také těšili pochopitelné přízni místních krasavic, a jejich zážitky ze slunného Toskánska se vcelku přirozeně staly i častým námětem písňových textů. Známé verše „když nevěří ať nechá/a já půjdu do světa/Carrara/tam si budu namlouvati hezká děvčata“ pak samozřejmě dávají mnohem lepší smysl.
11. Hubbleův zákon
Je všeobecně známo, že Isaac Newton objevil svůj zákon univerzální gravitace, když uviděl padat jablko, a uvědomil si, že jeho pád způsobila stejná všudypřítomná síla jako pohyb nebeských těles.
Méně známá je podobná historie, která se pojí s objevem rozpínání vesmíru. Edwin Hubble dumal ve své observatoři nad tím, proč se od nás všechny vzdálené mlhoviny vzdalují, když v tom si náhle všiml, že se mu rozpíná poklopec. A objev byl na světě…
12. Čtyřlístek
Jednoho odpoledne přišel kreslíř Jaroslav Němeček domů úplně zničený. „To byl zase den, Lucko. Teď po mně z Orbisu chtějí, abych jim prý nakreslil nějaký ten komix,“ svěřil se manželce. „Týden jsem vymýšlel nápady a postavičky, ale pan redaktor Urban to všechno shodil ze stolu. Nic mu není dost dobré! Jedno je prý moc americké, další moc dobrodružné, támhleto zase nevhodné pro děti, už jsem s fantazií v koncích, já se z toho snad zblázním!“
Manželka moudře vylovila z ledničky láhev vína, aby se její choť trochu uvolnil, a snad také získal nějakou tu inspiraci. Tvůrčí blok ale neodplavila ani láhev druhá. V Jaroslavovi se však probudila odbojná nálada. „Ať jde Urban k šípku i s celým Orbisem! Já mu něco namaluju, to si za rámeček nedá! Já mu ještě ukážu, jak vypadá komix nevhodný pro děti!“
„To jako že mu nakreslíš nějakou sprosťárnu?“ zachichotala se Lucie, už také nemálo ovíněná.
„Ne jen tak nějakou!“ opravil ji Jaroslav s ďábelským úšklebkem. „To bude ta největší zoofilní prasárna, co kdy svět viděl! Když chce zvířátka, tak ať je teda má.“
A hned se chopil tužky a začal spolu se svou družkou črtat oplzlé postavičky.
„Chci tam mít to největší koprofilní prase, jaký si dovedeš představit!“ začal hned nejsilnějším kalibrem. „Ale jak mu budeme říkat?“
„Prostě Bobík!“ zasmála se Lucie. „Ale taky by tam měl bejt nějakej pěknej mladej zajda s pořádným pinďou,“ zasnila se.
„No dobře, ať si přijdeš na svý, tady ho máš. A třetí do party milovník análu…“
„Úplně ho vidím, pořádnej perverzák, takovej starej opelichanej kocour…“
„Přesně! Tak to bude Vyšpulím!“ dokončil Jaroslav třetí malůvku.
„Ale úplně ti tam chybí ženský element,“ namítla Lucie.
„Máš pravdu, měla by tam být nějaká pořádná čubka s pěknou fifinkou, co to táhne se všema třema!“
A tak jim začal pod rukama vznikat první pornografický komix v tehdejším Československu, a rovnou toho nejtěžšího kalibru. Víno i pozdní noční hodina ale udělaly svoje, a zanedlouho oba usnuli přímo na počmáraných arších, nad nimiž by se uzarděla i nejedna pornohvězda.
Ráno se Jaroslav Němeček, stižený zaslouženou kocovinou, nad svým dílem upřímně zhrozil – a ještě větší šok zažil při pohledu na hodiny. Nejenže zaspal, ale především si vzpomněl, že slíbil redaktorovi předložit koncept nového komixu, ze kterého ale neměl ani čárku.
„To nějak zachráníme, Jardo,“ klidnila ho Lucie s poukazem na hromady pokresleného papíru.
„Ty vole, Lucko, dyť to přece nemůžu nikomu ukázat! To by byla taková vostuda, že už bych si životě ani neškrt, natož abych něco kreslil! Víš jakej je ten náš redaktor suchar, ten pro tenhle typ humoru určitě nebude mít pochopení!“
„A jaká vostuda, tadyhle jim umaž ty šulíny, přikresli jim oblečení, a řekni, že to bude veselé obrázkové čtení, nebo nějaká podobná pitomost, vsadím se, že on určitě houby pozná.“
Jaroslav už neměl sílu a hlavně ani čas s ní polemizovat. Sbalil narychlo překreslené postavičky a vyrazil honit autobus.
Redaktor Orbisu, pan Urban, si kresby prohlížel velice důkladně, a Jaroslava Němečka obléval studený pot. Uvědomil si totiž, že postavičky sice doma narychlo „umravnil“, ale ve spěchu úplně zapomněl vymazat jejich původní explicitní jména. Když redaktor konečně skici odložil na stůl, zdála se katastrofa neodvratná.
„No vidíte, pane Němečku, že to jde,“ rozzářil se zcela nečekaně, zatímco o ubohého kreslíře se pokoušely mdloby. „Tohle je přesně ono, konečně něco, co se bude dětem líbit. Akorát tadyhle – ten Vyšpulím, na tom si děti zlámou jazyk, to chce něco jednoduššího… třeba Myšpulín, co vy na to?“
A tak se z oplzlé opilecké recese stal nejpopulárnější obrázkový seriál pro děti v celém Československu. Psal se – jak symbolicky – rok ‘69.
(Dodnes kolují spekulace, že původní pornografické skici Čtyřlístku odkoupil za astronomickou sumu anonymní sběratel z Japonska, kde se pak staly hlavní inspirací pro místní žánr hentai. Jaroslav Němeček to nicméně vytrvale popírá, a ta částka prý také nesouhlasí.)
13. Kryl
Málo se ví, že Karel Kryl ve skutečnosti nezemřel na infarkt, nýbrž byl při plavání v moři spolknut jednou mírně dyslektickou velrybou.
14. Nejslavnější spisovatel českých devadesátek
Málo se ví, že spisovatel Michal Řízek napsal v devadesátkách kontroverzní perverzní román „Výchova dírek v Čechách“. Nikdo mu ho ale nechtěl vydat, a jednoho redaktora svou neodbytností naštval natolik, až mu pěstí vyrazil přední zuby. A zbytek je historie.
15. Sojuz
Tažným koněm ruské kosmonautiky byla odjakživa loď Sojuz. V roce 2002 jim z ní ale někdo ukradl všechny žárovky. Od té doby proto létá Sojuz-TMA.
16. Inkluzivní jazyk
V moderním jazyce se stalo prvořadým cílem zamezit bezděčnému opomíjení žen a jiných menšin. Studentky a studenti, hosté a hostky nebo horníci a hornice tedy již v našem jazyce nepůsobí nijak cize. Naši jazykoví odborníci však poukázali na to, že tento bohulibý trend se však dosud netýkal označení členů mnoha organizací, hnutí či společenství. Přitom by mělo být zcela přirozené důsledně mluvit o teroristech a teroristkách či talibáncích a talibánkách apod. Pokud již mluvíme o radikálních činech, málokteré slovo se stalo takovou baštou hluboce zakořeněného patriarchátu jako „atentát“. Feministé a feministky již dlouho poukazují na to, že v důsledně inkluzivním jazyce by protějškem k termínu „sebevražedný atentátník“ měla být „sebevražedná atamámnice.“ Slibují si od toho dosažení rovného zastoupení žen i mezi pachateli násilných činů.
