Článek
Futurolog jsem opravdu mizerný. V devadesátkách jsem byl pevně přesvědčen, že všechny ty „mobily“ jsou jenom další módní výstřelek, který se u nás určitě neuchytí (vždyť na co by někdo tahal v kapse „krám“ zvíci cihly, když telefon má každý doma, a po bezdrátu to přece vždycky musí být dražší než po drátě, to dá přece rozum!).
Zato si naprosto jasně vybavuji ony nudné hodiny na základní a střední škole, kdy jsem snil o budoucnosti, kdy vyspělá kybernetika osvobodí lidstvo od otupující dřiny. Konkrétně jsem si uvědomil, že práci učitele by mohl s výhodou zastat robot – nepředstavoval jsem si ani nic tak sofistikovaného, jako jsou dnešní jazykové modely, spíše obyčejný magnetofon, videopřehrávač nebo něco, co by nahlas předčítalo z učebnice, což ani koncem devadesátek nebo začátkem „nulek“ nebyla žádná sci-fi. Dále mě napadlo, že práci žáka by stroj mohl nahradit taktéž, tentokrát by šlo o robota, který by opisoval text z tabule do sešitu. Již jako žák, později student, jsem dobře chápal, že ono magické rituální předříkávání či předčítání a generování stohů popsaných sešitů by mělo zůstat zachováno, snad kvůli historické kontinuitě, ale lidská přítomnost u tohoto úkonu není potřebná a vlastně ani žádoucí, protože do procesu vnáší jen zbytečné chyby.
Představte si toho uvolněného lidského potenciálu! Učitel, zbaven svého jha, by mohl dělat něco smysluplného, například pasáka krav, a já coby student bych se mohl věnovat například vynalézání perpetua mobile či stroje času, případně kreslení dinosaurů, což jsem ostatně pod lavicí začasté dělal i tak, navzdory rizikům s tím spojeným, protože jsem to považoval za mnohem efektivnější a společensky přínosnější využití svého potenciálu.
No a vidíte to! Čas oponou trhnul a neuvěřitelné se stalo skutkem. Budoucnost dorazila, nečekána, nezvána. AI dnes nastupuje do našich škol s plnou parádou! O tom jsme si tehdy mohli nechat jenom zdát…
O co šlo ve škole?
Máte pocit, že jsem na něco úplně důležitého zapomněl – třeba že by ve škole mělo jít o to, aby se žák opravdu něco naučil (a ne jen jako robot popisoval sešity a papouškoval naučené před tabulí) a učitel by měl být i inspirací, morálním a lidským vzorem (a ne jen vyhořelým magnetofonem)? Mé náctileté já by vás asi počastovalo hodně cynickým úšklebkem. Jasně, potkal jsem i učitele-srdcaře, kteří to tak doopravdy brali. Dnes všechny takové upřímně obdivuji, tehdy mi jich bylo tak trochu líto, protože i ze své žabí, tedy žákovské perspektivy jsem jaksi matně chápal, proti čemu vlastně stojí. Protřelý žák či student, který v tom zkrátka „umí chodit“, systémem zbavený všech iluzí i nadšení, si totiž svou roli robota zvnitřnil natolik, že probudit v něm jakoukoli pozitivní motivaci, zvídavost či iniciativu je úkol přinejmenším herkulovský, ne-li spíš sisyfovský.
Ačkoli jsem byl podle všech měřítek dobrým žákem a zvídavým člověkem (to mi vydrželo dodnes), i mě systém „zpracoval“ způsobem, který mi ve zpětném pohledu připadá skoro strašidelný. Velice dlouho pro mě platilo striktní rozdělení na učení se do školy (tupá dřina stylem nauč se, napiš do písemky a okamžitě zapomeň) a poznávání světa (zábava). Často ta hranice byla velmi tenká, kdy text v učebnici nebo čítance začal být tak zajímavý, že mě začal bavit – ale pozor, nesmělo to být to, co se zrovna probíralo, nebo co větu po větě nahlas předčítali spolužáci! Pochopitelně to bylo spojené s rizikem napomenutí, že „nedávám pozor“. Tedy šlo vlastně o dobrodružné kradení a pašování informací ze školní do zábavné sféry!
Ale pašovalo se i obráceně. Zejména v biologii jsem měl „neférovou“ výhodu oproti spolužákům, protože informace ze sféry „zábava“ jsem občas mohl zúročit i ve sféře „škola“, kterýžto benefit bolestně postrádali ti, kteří se ve volném čase učili jiné věci, například zajímavosti o sportovcích nebo autech, byť to často dělali s nemenším zápalem, protože na tato témata pohříchu předmět nebyl. Vtip byl v tom, že biologii jsem se před-naučil dávno před tím, než škola mohla stihnout můj zájem otupit, a pak už se jí to jednoduše nepovedlo. V mnoha jiných směrech jsem to štěstí neměl, takže třeba k historii jsem si našel cestu až jako dospělý, ve škole mě dějepis nikdy nebavil (a přitom jsme měli dějepisáře, co si vzpomínám, vesměs dobré). Ovšemže i z takových předmětů jsem měl často jedničky, zejména proto, že jsem se naučil naučit se i věci, které mě nebavily. Také jsem měl vlastní systém taháků. Ne že bych nebyl schopen se na písemku naučit – biflovat letopočty a vzorce mi ovšem od určité doby přišlo jako natolik nehorázné, že tahák byl vlastně prostředkem odboje proti systému, který mi umožňoval zachovat si zdání lidské důstojnosti (to, že v procesu psaní taháku jsem si začasté jeho obsah stejně zapamatoval, nebo přinejmenším hezky utřídil, byl už jen vedlejší bonus). Podobně jsem začal domácí úkoly psát zásadně o přestávkách, protože učit se přece má ve škole, a žádný učitel mi přece nemá co kafrat do toho, co dělám doma (a s touto úvahou jsem opět předběhl svou dobu…).
Hranice mezi „školou“ a „zábavou“ se u mě začaly hroutit až ke konci osmiletého gymplu, kdy jsem si uvědomil, že na učitele se dají vznášet různé záludné dotazy i na věci, které nikdy v žádné písemce ani přijímacím testu nebyly a nebudou, a že (aspoň ti srdcaři) mi za to neutrhnou hlavu. Ale v tom jsem byl výjimka.
Pohled z druhé strany
Dnes to poznávám tak trochu i z opačné strany při různých popularizačních akcích pro školy či veřejnost. Malé děti (řekněme do prvních pár ročníků základní školy) jsou samá otázka, samá připomínka, zvídavé a iniciativní tak, že by přednášejícího ani po skončení pomalu nenechaly odejít. Kovaní základo- a středoškoláci? Mlčí jak zařezaní, odsedí si svoje, jakmile zazvoní či zazní magická slůvka „děkuji za pozornost“, okamžitě vypálí ze třídy či posluchárny (čest výjimkám). Až postupně, koncem gymplu, nebo v průběhu VŠ, se v „robotech“ zase začíná probouzet jejich vlastní zvídavost – často nesměle, a bohužel zdaleka ne ve všech.
Ne, nemyslím si, že by to bylo pubertou, jak se traduje. Aspoň u sebe jsem žádné vymizení zvídavosti nepozoroval. Jestli tam souvislost je, pak jen nepřímá, kdy puberťák s tím, jak vyzrává jeho intelekt, emoce i společenské uvědomění (a probouzí se touha rebelovat), systém prokoukne, vyzraje na něj, naučí se v něm chodit, začne jím opovrhovat, a mezi žactvem se z toho všeho stane společenská norma (jak poznal každý, kdo byl někdy v kolektivu „za šprta“).
Někde musíme dělat strašlivou chybu, že dokážeme v dětech ubít tak základní pud, jako je zvídavost, nebo ho (jako to bylo kdysi u mě) aspoň důsledně vykázat ze školních budov kamsi do soukromé sféry.
A co s tím udělá ta AI?
Dnes se žáci ve školách učí z materiálů psaných AI, jsou zkoušeni v testech psaných AI, a odpovědi jim z mobilu schovaného pod lavicí našeptává… no kdopak asi? A už se dokonce objevil první ryze robotický student. Zdá se, že budoucnost se z vize frustrovaného školáka přesunula do světa z masa a kostí. Jen mám trochu obavu, zda onen uvolněný lidský potenciál bude využit aspoň tak smysluplně, jak jsem si to tehdy maloval. Asi ne každý to má tak, že by se nejvíce naučil, kdyby byl ponechán o samotě s hromadou knih (ideálně ještě zakázaných).
Nebudu předjímat, kam to všechno povede, protože by to dopadlo úplně stejně, jako s mou předpovědí ohledně mobilů. Ostatně hudrování nad tím, „kam ten svět spěje“, bývá spíše prvním projevem nastupující senility, nežli věrohodnou předpovědí věcí příštích.
Kdyby se nám povedlo ze škol vymést duchamornou normalizační mentalitu – ať už s AI nebo bez ní – bylo by lépe. Taky ovšem můžeme vymést to dobré, tedy ty osamocené donkichotské nadšence a srdcaře, zvláště pokud za své přijmeme „moudro“ často se vynořující v internetových diskusích, že „práci učitele by přeci mnohem lépe zastal průměrný chatbot“. Vůbec nepochybuji o tom, že pro mnohé taky-učitele to bohužel platí, však jsem si to zažil. Ti ať jdou fakt radši pást ty krávy. Ale vzít to všechno šmahem by byla jedině cesta „skrze umělou inteligenci k přirozené hlouposti“.
Chvála biflování?
Možná to bude po výše napsaném paradoxní, ba protismyslné, ale nemyslím si, že bychom něčemu prospěli, kdybychom kormidlem stávajícího systému radikálně otočili od učení se faktům směrem k umění vyhledávat informace a takzvaným měkkým dovednostem. Protože měkké dovednosti bez tvrdých faktů jsou jen tlučením hubou, které nadělá víc škody než užitku. A když mám něco vyhledat, musím aspoň tušit, co hledám, jinak se chytím prvního nesmyslu, a že jich na těch internetech dneska běhá! Koneckonců alfou a omegou práce s (dnešní) AI je kontrola faktické správnosti výsledku, protože ona často halucinuje, až se jí od huby práší. Tedy v podstatě kritické myšlení.
Podstatné je, že bez nějaké základní kostry postavené z fakt a souvislostí tohle nefunguje. Když někdo na internetu napíše, že lidstvo přiletělo na Zemi na košťatech z Omegy Centauri před sto lety, chatbot mi začne vykládat, že lékaři doporučují polykat jeden kámen denně, případně „Franta v hospodě“ rozjede přednášku o tom, jak Lenin, Stalin a Putin byli vlastně fajn týpci, bude se tomu setsakra špatně čelit, pokud nebudeme mít oporu ve faktech, ideálně nastřádaných z mnoha různých zdrojů během dlouhého časového období. Jen s využitím Googlu, AI a soft skills nevystačíme. Můžou nám pomoci s ověřováním a hledáním argumentů, to jistě, ale ten první detektor keců, který se rozbliká okamžitě a střelhbitě, musí být v naší hlavě.
Není tedy cílem vyhnat ze škol fakta, jak se mnohde prezentuje. Ani odtamtud vyhnat učitele a nahradit je roboty (sorry, mé náctileté já). Měli bychom přijít na to, jak děti naučit v rozumném poměru fakta i dovednosti, ideálně tak, aby z toho aspoň něco zůstalo i po čtvrtletní písemce. Recept na to nemám. Ale první krok bude v tom je neotrávit.
