Článek
Nedávný komentář Jana Lipolda [T1] na konto bezpečnosti silničního provozu nám říká, že „chodci by správně měli být tím hlavním měřítkem pouliční dopravy“. Vzhledem k tomu, že jsem častěji chodec než řidič, nezbývá mi, než souhlasit, jenže s velkým ALE.
Řidiči to taky nemaj lehký…
Věřte nevěřte, nehody auta s chodcem se mnohem víc bojím jako řidič. Proč? Protože jako chodec mám nad svým osudem mnohem větší kontrolu. Sám si rozhoduji, kam a kdy vkročím. Mezi „smartphonové zombie“ se zpravidla neřadím, a i kdyby, bylo by to riziko dobrovolně podstoupené. Samozřejmě mohu z nepozornosti nebo lehkomyslnosti udělat fatální chybu, ale je to moje chyba. Naopak jako řidič často trnu hrůzou, že chybu udělá někdo jiný. Pro mě auto není žádná výspa osobní svobody, spíše naopak – málokde se cítím tak svázán zákony jako právě v autě, ať už mluvíme o pravidlech silničního provozu, nebo zákonech fyzikálních. A vím, že se mohu cizím i vlastním zaviněním snadno dostat do totálního průšvihu, kterému už nebudu moci zabránit. A představa, že někomu újmu způsobím, je mi ještě větším strašákem, než že ji třeba utrpím.
To, že chodci často na silnici vběhnou zcela nečekaně – na přechodech i mimo ně – je zkrátka fakt. Typicky zpoza zaparkovaných aut, keřů či z jiných úkrytů. Tady ale hlavní břemeno zodpovědnosti musí být na chodci, protože ten volí čas i místo své „akce“. Auto se pohybuje poměrně předvídatelně v jízdním pruhu, samo o sobě je poměrně hlučné a nápadné, navíc svítí, což se o chodcích zpravidla říci nedá. Chodec má sice obvykle nižší maximální rychlost, ale i mnohem menší setrvačnost, takže jeho pohyb je daleko méně předvídatelný.
Obzvláštní noční můrou jsou pro mě přechody na dvouproudovkách. Pokud je situace přehledná a místo známé, pak OK, problém nenastává. Ale v hustém a nepřehledném provozu, zejména pokud daný úsek neznáme (a nedej bože, aby tam ještě byly zastávky MHD!) je pro řidiče velmi obtížné předjímat, že zpoza auta v pravém pruhu vyběhne chodec! On totiž často není z levého pruhu přes auta vůbec vidět, a pokud řidič jedoucí vlevo nemá křišťálovou kouli, nemusí tušit, že vedlejší pruh stojí kvůli chodci, a nejde jen o popojíždění, v hustém provozu obvyklé. Můžete vytáhnout nějakou floskuli o tom, že řidič musí předvídat. No to samozřejmě musí, ale on toho na to hlídání a předvídání má jaksi víc (auto před sebou, za sebou, vedle sebe, autobusy, tachometr, značky, často i navigování se…). Pokud řidič není nadčlověk, nemůže hlídat pořád všechno na sto procent, a v téhle modelové situaci je chybovat snadné – i když ze strany řidiče nebude žádná hrubá chyba typu nepřiměřené rychlosti, ladění autorádia či koukání do mobilu nebo navigace. Ono i s tím předvídáním a v předpisové padesátce tam toho času na reakci často moc není. Prostě na takových místech bych mohl hýžděmi štípat dráty, ať už jdu pěšky, nebo vozmo, a v obou rolích jsem vícekrát zažil situace, na něž vzpomínám hodně nerad (naštěstí zatím vždy se šťastným koncem, ale párkrát opravdu málo chybělo). Jediným řešením je dobrá vůle z obou stran, ale když chodec na takovýto přechod vletí s přesvědčením o své absolutní přednosti, tak ho holt občas někdo srazí. A nemusí to být žádný pirát silnic, ale kterýkoli řidič, který si zrovna vytáhnul černého petra.
Nenasazujme řidičům psí hlavu
Vysloveně ideologicky situaci rozebrali na Alarmu [T2]: Za všechno můžou motoristé. Řidiči totiž chodce přehlížejí schválně! Mají mocenskou převahu! Chodec má přece právo nevidět, neslyšet, metat po přechodu třeba kozelce, zato řidič by měl jet nejvýše rychlostí 0 km/h, aby náhodou někomu neublížil, protože auto je zbraň…
Za tím je samozřejmě křečovitá snaha vidět v řidiči třídního nepřítele, a skrze šikanu auta nejlépe úplně zrušit a zakázat. Překvapení: Většina řidičů nejsou odporně bohatí kapitalisté či psychopati, kteří si za volantem vybíjejí své nejnižší pudy. Jasně, někteří motoristé (zejména s velkým M) se tak stylizují, ale to (naštěstí) není reprezentativní vzorek. Většina jsou jen nešťastníci, kteří se potřebují dostat z bodu A do bodu B, a snaží se u toho nikoho nezabít. Člověk se kolikrát ani nenaděje, ono se to tak nějak v životě schumelí, a bum, už je z něj řidič. Může se to stát i vám!
Nepřijde mi tedy nic radikálního ani protispolečenského na představě, že vozovka by měla pokud možno umožňovat plynulou a bezproblémovou jízdu automobilů (ale třeba i autobusů), pro které byla postavena. Chodec má samozřejmě legitimní právo ji živ a zdráv přejít, ale jednoduše tam není „doma“ ale „na návštěvě“ a měl by se podle toho chovat. Stejně tak jako automobilista, který z nějakého legálního důvodu musí se svým strojem zavítat na chodník či do pěší zóny.
Environmentální žal na přechodu
Je sobotní ráno, nikde nikdo, provoz nula, ticho ruší jen ptačí zpěv. Po liduprázdné silnici uhání jediné auto. Coby osamělý chodec sympatizující s podobně osamělým řidičem se schválně zastavím pět metrů od přechodu, ještě si k němu stoupnu bokem, aby bylo jasné, že nemám úmysl přecházet, chci nechat svištící auto přejet. Ale řidič mě prostě pustit chce, i kdyby na chleba nebylo, takže na to dupne a pak půl minuty čeká, než tedy konečně přejdu. Samozřejmě kdyby býval nikoho nepouštěl a držel si tempo, byli bychom oba v cíli dříve. A já se ještě dlouho užírám environmentálním žalem, kolik benzínu se muselo spálit a kolik toxických mikročástic se uvolnilo z pneumatik a brzdových destiček kvůli tomu naprosto zbytečnému zastavování a rozjíždění, a dumám, jak příště řidiči jednoznačně sdělit, že ho pouštím.
Řidiči jsou vesměs slušní. Jasně že ne všichni, ale to bychom asi chtěli moc, ne? Nevím tedy jak jinde, ale i tady ve všemi proklínané Praze zpravidla nemám problém s tím, že by mě nikdo nepustil – když ne první, tak druhý nebo třetí, vždyť o co jde – a pokud člověk tlačí dětský kočárek, můžou se řidiči ochotou prakticky přetrhnout. Jak nastiňuji výše, někdy je problém dokonce opačný.
Co s tím?
Možná by bylo na místě se ptát, proč řešíme chodce na přechodech, ale vůbec neřešíme, že mnoho přechodů je děsivě nepřehledných, a že spousta míst je k chodcům vysloveně nepřátelská už z architektonického hlediska: motoristy odměňuje, pěší trestá. Za mě to jsou třeba velké nákupní zóny na městských periferiích, kde se jako chodec cítím jako osoba nezvaná a nežádoucí, motající se nelogicky křivolakými cestičkami, občas dokonce nuceně prolézající skrze živé ploty (naopak motoristé vítáni!). Ostatně kombinace satelitní městečko – obří hypermarket je určitě jedním z důvodů, proč přibývá aut a houstne provoz na našich silnicích, protože ani jedno, ani druhé bez auta prakticky nedáte.
Ale co tedy s katastrofickou situací na přechodech? A je tu vůbec nějaká? Navzdory houstnoucí dopravě mají grafy nehodovosti dlouhodobě setrvalý či klesající trend, což mi přijde spíše jako důvod k optimismu. Tedy ne že bychom měli usínat na vavřínech. Nemyslím si ale, že potřebujeme větší bič na řidiče a ještě absolutnější přednost chodců. Naopak, čím více budeme chodce utvrzovat v představě, že se svět točí kolem nich, tím více bezděčně sebevražedného chování z jejich strany uvidíme.
Možná by se vyplatilo, kdyby chodci indikovali úmysl přejít nějakým jasným gestem, třeba mávnutím ruky. Když už pro nic jiného, tak proto, že by je to přimělo odtrhnout zrak od telefonu a věnovat pozornost tomu, co dělají. Ubylo by nedorozumění, řidičům by odpadlo věštění z křišťálové koule. A ušetřilo by to trochu environmentálního žalu.
Odkazy
[T1]https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-komentar-chodec-na-prvnim-miste-ceska-utopie-ale-stoji-za-uvahu-276087
[T2]https://denikalarm.cz/2025/05/chybelo-malo-a-stat-skoro-pochopil-kdo-muze-za-mrtve-na-prechodech-pro-chodce/
