Článek
Trosky, ostře se rýsující proti bezmračnému nebi, vypadaly skutečně impozantně. Ačkoli jsem tady jako průvodkyně pracovala již delší dobu, pokaždé jsem si v jejich stínu připadala nicotná. A přitom se jednalo o pouhé žalostné zbytky někdejší nádhery. Nádhery, kterou jsme zcela zbytečně zničili.
Zaslechla jsem slabé zašeptání: „To je neskutečné!“
„Čekala jsem, že to bude úžasné, ale že až takhle…“
„Když to jeden vidí na vlastní oči…“
„Holovize nikdy nemůže…“
„Kdybych si na ty zdi nemohl sáhnout vlastníma rukama, tak neuvěřím,“ přidávaly se další hlasy jeden přes druhý.
Jak dobře jsem jim rozuměla! Bylo mou profesí, mým denním chlebem, zde stát znovu a znovu, s každou další výpravou, ale stejně jsem pokaždé při pohledu na ty stavby cítila jakousi posvátnou bázeň. Jak potom musely působit na takové, kteří je na vlastní oči doposud nikdy neviděli?
Pamatuji si jako dnes ten ohromující pocit, když jsem je spatřila poprvé. Mlčenlivé siluety na pozadí toho zvláštního a jedinečného, jinde nevídaného, odstínu oblohy. Svědky časů, o kterých vyprávějí polozapomenuté legendy.
Turisté jako malé děti pobíhali kolem ruin věžovitých staveb, ohmatávali zdi, jako by nemohli uvěřit tomu, co vidí, dokud si nesáhnou. Do jejich užaslých výkřiků šuměla záznamová zařízení všeho druhu, každý si chtěl dovézt památku na to, že zde skutečně stál.
„Pche, vy naděláte kvůli pár šutrům. Abyste se z toho všichni nepo…“ přerušil všeobecné nadšení uštěpačný hlas.
Jistě, cynik. V každé skupině musíme mít aspoň jednoho. To je snad nějaký přírodní zákon nebo co.
Stejně jako se pokaždé našel minimálně jeden totální naivka – většinou tedy totální naivka ženského pohlaví, kterým by se dala navykládat sebevětší hloupost, a přemoudřelý frajírek – ten byl naopak zpravidla pohlaví mužského, znal nazpaměť všechny zdejší míry a data a jenom čekal na okamžik, kdy se v nějakém čísle spletu, aby on, vševěd, mohl všem kolem ukázat, jak je vzdělaný.
Dále paranoidní skeptik nevěřící nikomu a ničemu, schopný si každou stavbu sám přeměřovat – pro jistotu, a pochopitelně i nějaký ten fantasta, propadlý té či oné pavědecké teorii o původu a schopnostech zdejší zaniklé civilizace. Čím byla tato teorie divočejší a nesmyslnější, tím více jí věřil a pro svůj názor se neváhal i porvat. Obvykle s cyniky, skeptiky a frajírky, několikrát se mi však už také stalo, že jsem od sebe musela odtrhnout dva fantasty kvůli tomu, že každý z nich přísahal na zcela jinou pavědu.
Ano, moje povolání má také svůj rub. Není to jen – jak si mnozí představují – pohodlně si cestovat po těch nejkrásnějších a nejvyhlášenějších památkách, jak přírodních, tak historických, co jich jen v tomto koutě vesmíru máme, a ještě za to dostávat dobře zaplaceno. Mou povinností je také, když na věc přijde, působit jako antikonfliktní tým. Samozřejmě, pokud by šarvátka přerostla v něco vážnějšího, od toho je tu zdejší bezpečnostní služba, ale hádky, popichování a drobné strkanice mám na triku úplně sama.
A věřte mi, že pokud na sebe dva turisté začnou hystericky ječet nebo si sprostě nadávat, ke zkažení nálady jak mojí, tak zbytku skupiny na nejméně jeden den to bohatě postačí. Platí taky přímá úměra, že čím početnější výprava, tím větší pravděpodobnost takovéhoto konfliktu.
Dnes se mám tedy na co těšit, je jich skoro třicet! Přejela jsem zkušeným okem skupinu. Cynika a frajírka, stejně jako hned dva skeptiky, jsem dokázala identifikovat na první pohled. Kandidátů na naivky a fantasty bylo povícero.
Nejméně polovina členů skupiny měla zcela nepochybně mezi svými předky někoho ze stavitelů nebo aspoň obyvatel, když ne tohoto města, tak některého jiného, které navštívíme později. U některých z nich by to sice sotva kdo poznal, ale já už se touto zaniklou civilizací zabývám příliš dlouho na to, abych dokázala naprosto přesně určit, který z návštěvníků zavítal do země svých předků.
Neznamená to ale, že každý, kdo by mohl vystopovat svůj rodokmen až sem, je nakloněn podlehnout fantasmagoriím o nepředstavitelné vyspělosti zdejší civilizace či o div ne polobožských schopnostech jejího dávného obyvatelstva. Spíše naopak, někteří svůj původ zarytě popírali, protože se styděli za to, že by jim v žilách měla kolovat krev „barbarů a primitivů“, u jiných by zas bylo těžkou ranou jejich ješitnosti, kdyby měli připustit, že jejich rodina ne vždy a za všech okolností stála na straně vítězů.
Ostatně ty největší bludy o prastaré magii a podobných fantasy rekvizitách hlásali nejčastěji ti, kterým by patrně v DNA nikdo nenašel ani stopu po příbuzenství s obyvateli této planety. Ale ať tak nebo tak, nejpozději po skončení prohlídky tohoto města budu přesně vědět, kdo je kdo.
V každém případě ovšem bylo potřeba zažehnat hrozící konflikt hned v zárodku. Proto jsem dříve, než by to mohl stihnout ten frajírek nebo, nedej Vesmír, některý z fantastů, začala: „Stavby, které zde vidíte, byly postaveny v rozmezí zhruba jednoho standardního století, podle našeho letopočtu mezi roky 3150 a 3250.“
Zezadu se ozvalo nesouhlasné zamumlání o desítkách tisíců let. Hmm, tak jeden hlasatel pseudopravdy se právě projevil. Kolik jich tentokrát bude celkem?
Klidně jsem pokračovala: „Jistě, souhlasím, celá tato civilizace je neporovnatelně starší a během svého pobytu zde navštívíte i města, která jsou o celá staletí či dokonce tisíciletí starší. Teď ovšem mluvím o tomto městě a o stavbách, jejichž ruiny máte před sebou. Ty byly postaveny přesně v těch letech, které jsem uvedla. Je třeba si také uvědomit, že se jedná převážně o uměle vyrobené materiály, jen zcela výjimečně o přírodní kámen, ovšem i kdyby…“ významně jsem se podívala na cynika, „…to byly pouze opracované šutry, stejně by to byl obdivuhodný výkon, nemyslíte? Když si uvědomíme, že neměli k dispozici technické prostředky, jakými vládneme my. Posuďte sami, jak primitivní metody používali,“ dodala jsem a zmáčkla tlačítko přenosného holoprojektoru.
Vzduch před námi se zavlnil, větrem a vodou ošlehané trosky zmizely a na jejich místě se ukázaly obrázky čilého stavebního ruchu. Pradávní dělníci vše dělali ručně a jen s pomocí těch nejprimitivnějších strojů. Dole na počitadle postupně naskakovala čísla udávající počty oběhů této planety kolem své osy i kolem její centrální hvězdy, a na panoramatu před námi věžovité domy rostly do výše neuvěřitelným tempem.
Komentovala jsem rychlost stavění a nezapomněla jsem rovněž doplňovat údaje o jejich výšce, váze a počtech stavebních komponentů, které byly použity. Tuto pasáž výkladu jsem znala natolik dobře, že bych ji dokázala bezchybně odrecitovat i kdyby mě právě vzbudili z hlubokého spánku, ale přesto jsem ji – na rozdíl od některých mých kolegů – neodříkávala zcela mechanicky. Čísla, která jsem uváděla, mě pořád nepřestávala fascinovat.
„Co je pravdy na tom, že se doposud nepodařilo zjistit složení materiálů, které se na stavby používaly?“ zeptala se v okamžiku, kdy jsem ve své řeči udělala pauzu, mírně obtloustlá paní středního věku. Podle oblečení i úpravy vlasů bylo zjevné, že se za svůj domorodý původ nijak nestydí, spíše je na něj hrdá.
„Přesné složení je známé dávno, pouze byly nějakou dobu potíže s výrobou replik stavebních dílů. Ty první nevydržely dostatečnou zátěž,“ uvedla jsem věci na pravou míru a pokračovala: „Nedávno vyrobené části však prokázaly svou odolnost a spolehlivost ve všech testech, takže jsme započali s rekonstrukcí některých památek, jak za chvíli sami uvidíte. V plánu je…“ znovu jsem stiskla tlačítko holoprojektoru a ve vzduchu se pro změnu objevila trojrozměrná mapka celého města, „…postupně obnovit všechny oblasti, označené oranžově. Stavby v červeně značených místech jsou již uvedené do původního stavu a v případě částí města, zbarvených žlutě, budou stavby ponechány přesně tak, jak vypadají dnes. Což se týká také trosek, které máte právě před sebou.“
„Copak, zdejší vláda nemá dost peněz?“ zaironizoval cynik.
„Rekonstrukce je hrazena převážně z prostředků celogalaktické vlády, protože se jedná o kulturní památku mimořádné důležitosti. Důvody, proč vy za svého života toto město neuvidíte ve stavu, v jakém se nacházelo v době zlatého věku této civilizace, jsou v zásadě dva. Za prvé námitky archeologů, že v mnoha lokalitách ještě probíhá nesmírně důležitý výzkum…“
„Zatracení památkáři, vymýšlejí si samé hlouposti a neexistující problémy,“ skočil mi do řeči rozčileným tónem frajírek.
„Památkáři rozhodně nic zbytečně nekomplikují,“ oponovala jsem. „Rekonstrukce bude probíhat pomalu a postupně, podle toho, ve kterých lokalitách již byl výzkum ukončen a ve kterých ještě ne. Ale tím druhým a hlavním důvodem je skutečnost, že bylo rozhodnuto, aby některé okrajové části záměrně zůstaly v dnešním stavu. Jako memento, jako věčná připomínka zločinů, kterých jsme se dopustili.“
„Prosím vás, jaképak zločiny? Vždyť jsme těm primitivům přinesli pokrok a prosperitu,“ povýšeně pronesl muž středního věku.
Ach ano, ultrakonzervativec. I takoví exoti se tady občas vyskytují. Ne moc často, já jsem podobné „štěstí“ měla zatím pouze jednou.
Pozorně jsem si ho prohlédla. Svým oblečením, barvou pleti i vlasů se úporně snažil dávat najevo, že s obyvatelstvem této planety nemá nic společného. Mě ovšem oklamat nemohl, z jeho držení těla i gest mi bylo jasné, že jeho prababička, ne-li babička, odsud pocházela. Zřejmě si ji dovezl jako živý suvenýr koloniální voják, a aby nebyl společensky znemožněn, svěřil ji do péče genetických inženýrů – nebo možná jenom plastických chirurgů, kdo ví? Vnější vzhled se změní snadno, ale něco je zkrátka ukryto v té dvojité šroubovici tak hluboko, že jsou na to i ti nejlepší genoví mágové krátcí.
„Zbláznil jste se, chlape?“ stihl zareagovat fantasta dříve než já. „O jakém pokroku a prosperitě to žvaníte? O tom našem trapném konzumu? O společnosti bez ducha? Ti, které nazýváte povýšeně primitivy, dokázali věci, o kterých se nám ani nesnilo,“ rozohňoval se a divoce při tom pohazoval hlavou. U něho mi zase bylo jasné, že ať se vnějším vzhledem sebevíc snaží stylizovat do podoby typického příslušníka zdejší civilizace, jeho DNA je od nich vzdálená celé desítky světelných let.
„To teda určitě dokázali!“ pohrdavě odfrkl konzervativec. „V krutostech všeho druhu jim v celém vesmíru nebylo rovno. Ti barbaři si nevážili ničeho – této planety, živých tvorů, ba dokonce ani svých vlastních životů ne. Až my jsme jim ukázali skutečné hodnoty. Před tím to byly krvežíznivé zrůdy, přinášející děsivé oběti svým falešným bohům. To vás, multikulturalistické intelektuály, neučí, co? Stačí si však přečíst zápisky svatých otců misionářů, čeho se dopouštěli. A dokonce na příslušnících svého vlastního druhu! Ale rozhodně neradím číst večer před spaním, mohl byste mít z těch jejich zvěrstev pěkné noční můry.“
„Hlavně, že vaši vojáci se žádných zvěrstev nedopouštěli, že?“ vložila se do toho ta korpulentní míšenka a neopomněla zdůraznit slovo „vaši“, aby dala jednoznačně najevo, že se od naší civilizace distancuje. „Před vaším příchodem na této planetě žilo skoro deset miliard duší, kolikpak z nich zde dnes zbylo?“
„Kolik asi, když víc jak polovička jejich potomků žije v naší centrální soustavě, madam,“ zaironizoval konzervativec. „Kdo by taky dobrovolně zůstával v tomhle zapadákově?“
„Třeba já,“ pronesla jsem tvrdě, protože jsem jeho řečí měla tak akorát dost. Nemám sice dvakrát v oblibě nekritické zbožňovatele zdejší kultury, kteří se snaží všemožně překrucovat dějiny, aby z původního obyvatelstva této planety udělali vzory všech ctností a jakési mýtické nebeské bytosti, vládnoucí nadpřirozenými schopnostmi a znalostmi, ke kterým se my nikdy nedopracujeme, ale opačný extrém nesnáším ještě víc. Drze popírat, kolik mají naši vlastní předkové na svědomí zločinů, je slušně řečeno darebáctví.
Nadechla jsem se a pokračovala: „Tato kultura byla technicky mnohem méně vyspělá než naše…“
„Aby ne, jinak by přiletěli kolonizovat oni nás, to dá zdravý rozum,“ skočil mi do řeči konzervativec.
„Ale…“ zvýšila jsem hlas a zadívala se na něj tak, že pokud chtěl ještě něco dodat, tak to radši spolkl, „…ačkoli většina jejich technologií byla poměrně primitivní, v některých vědních oborech dosáhli až neuvěřitelných úspěchů. Navíc, jak jsme před chvílí právě viděli, i s tak primitivními prostředky dokázali tvořit obdivuhodná díla. A to nemluvím o menších uměleckých skvostech, které si budete moci prohlédnout v místním muzeu, stejně jako v muzeích dalších měst, která spolu postupně navštívíme. Pouhé krvežíznivé zrůdy, vážený pane…“ zabodla jsem do něj svůj pohled, „…by něčeho podobného schopné nebyly.“
„Na straně druhé…“ zadívala jsem se významně na fantastu, „…si nemůžeme nalhávat, že z našeho hlediska mnohé z toho, co bylo na této planetě před naším příchodem na denním pořádku, by nebylo odporné, nepochopitelně kruté a zavrženíhodné. Je ovšem třeba uvědomit si, že se jedná o úplně jinou kulturu, o civilizaci naprosto odlišnou od té naší, jejíž názory na život i smrt jsou pro nás téměř nepochopitelné. V dnešní době zdejší obyvatelé určitě žijí mnohem lépe, než žili před naším příchodem. To ale neznamená, že tehdy byli všichni nešťastní nebo že se tehdy jejich život skládal jen z hrůz a utrpení.
Ostatně, v čem byli jiní a v čem stejní jako my, v čem horší a v čem lepší, a hlavně, zda se máme nebo nemáme za co stydět i my sami, teď může posoudit každý z vás,“ znovu jsem zmáčkla tlačítko na ovladači.
Sledovali jsme z velké výšky zátoku, na jejímž břehu stálo velké město. Jako kdybychom přistávali v raketoplánu, postupně jsme se blížili k povrchu planety. Nejdříve byly snadno rozeznatelné největší stavby, postupně i ty menší, a nakonec bylo možné rozpoznat i jednotlivce v ulicích. Záběr se změnil, místo z ptačí perspektivy jsme viděli bytosti na ulicích, jako by se nacházely přímo před námi. Pospíchající chodci se proplétali mezi prapodivnými dopravními prostředky, zahlédli jsme i exotická zvířata a rostliny v parcích. Někteří domorodci vypadali šťastní a spokojení, jiní mrzutí, nervózní, uštvaní či nešťastní, ale vysloveně trpících bylo na záběrech jenom pár.
Viděli jsme pořád ty stejné ulice, ale v průběhu let – měnilo se oblečení a účesy i dopravní prostředky, a především se zdálo, že obyvatel stále přibývá. Ulice ve dne i v noci, kdy byly ozářené primitivním umělým světlem – o tomto městě se ve starých kronikách říkávalo, že nikdy nespí, a podle záběrů dávné záznamy nelhaly.
Tato unikátní holoprojekce byla dokončená teprve nedávno. K jejímu vytvoření byly použité jak holozáznamy kolonizátorů, tak i prapůvodní primitivní obrazové záznamy, které se podařilo zachránit z domorodých archivů. Díky nejvyspělejším počítačovým technologiím byly doplněny chybějící části, přidány přirozené barvy, jas i trojrozměrnost, takže výsledek působil opravdu jako skutečnost. Všichni jsme měli pocit, že stačí udělat krok a projdeme časovou bránou mezi ty dávno mrtvé lidi. I já jsem zírala bez hlesu a podobně okouzleně jako turisté, které jsem měla na starosti.
Obraz se náhle změnil. Bylo to totéž město, jenom v jiném čase. Viděli jsme armády domorodců, poražené během okamžiku jedinou naší expediční jednotkou. Požáry, padající trosky pyšných věžovitých staveb, které jsme sledovali před chvílí v jejich plné kráse, plačící ženy, umírající děti… Války jsou tak nehezké!
A někomu ani to není dost, takže temné musí dělat ještě temnějším. Následovaly záběry, které byly až nedávno uvolněny z trezorů – vraždění, mučení, znásilňování, rabování, bezuzdné a zcela zbytečné ničení. Životem kypící ulice byly minulostí, ploužila se jimi sotva polovina někdejšího počtu obyvatel. Vypadali jako mátohy, a zoufalství jim čišelo z očí. Noční světla pohasla.
I ultrakonzervativec, který ze začátku polohlasně brblal něco o tom, že když se kácí les, tak létají třísky, a že nejde udělat omeletu, aniž bychom rozbili vajíčka, už zmlkl. S tím, co viděl, se polemizovat nedalo.
Jenže to stále ještě nebyl konec. V ulicích se začaly objevovat mrtvoly pokryté odpornými vředy. Nejdřív je ti živí ještě odnášeli, ale postupně už nezbýval, kdo by je mohl odnášet. Mrtvá těla se válela všude, lezl po nich jakýsi místní hmyz. Budovy se drolily, vítr honil po dláždění cáry oblečení a odpadky. Z nádherné metropole se stalo město duchů.
Někteří turisté plakali, jiní vztekle zatínali pěsti. Ultrakonzervativec se zahanbeně díval do země. Je to něco jiného, vidět to názorně a trojrozměrně na vlastní oči a ne se jen někde v učebnicích dočíst drobnou poznámku, že jsme s sebou zavlekli mikroorganismy, se kterými si imunitní systém domorodců neuměl poradit, takže po naší invazi se celým světem několikrát přehnaly pandemie, zabíjející každého třetího. Suchá čísla a statistiky nepůsobí tak strašlivě, milión mrtvých sem, milión mrtvých tam…
Bylo mi jasné, že je nutné rychle změnit téma, nebo se někteří citlivější jedinci zhroutí. Třeba ta dívenka zavěšená do frajírka vypadala, že nemá k omdlení daleko.
„To, co jste viděli, se stalo před dvěma standardními stoletími, počítáno podle doby oběhu této planety kolem její centrální hvězdy před třemi sty čtyřiceti osmi místními roky. Je to temná skvrna naší historie, stalo se, odestát se už nemůže. Můžeme se jenom snažit nahradit napáchané škody. Proto prosím, abyste si nastoupili do vznášedla, nyní pokračujeme do samotného centra.“
Jako vždycky jsem záměrně zatemnila okna, aby první dojem po příjezdu byl co možná nejvíce dechberoucí. Pokud u většiny dokázaly vyvolat značný údiv pouhé trosky, jak budou asi reagovat na stavby, které i jako ruiny byly daleko vyšší a nyní jsou plně zrekonstruované?
Vznášedlo zastavilo na břehu malého ostrůvku. Otevřela jsem dveře a nechala cestující vystoupit. Bylo slyšet jen pleskání vlnek o břeh a křik ptáků, jinak nic. Znám to, také jsem poprvé při tom pohledu oněměla úžasem.
Na protějším břehu se desítky věží pyramidového tvaru tyčily k obloze. V záři poledního slunce vypadaly jako pařáty, které se chystají nebesa roztrhat na cucky. A nad nimi všemi jako vztyčený prst čněla stavba, u které se zdálo, že svou špičkou propíchne samotnou stratosféru…
„To je… to je Pyramida boha světla,“ zašeptala v nábožné úctě míšenka.
„Pyramida boha světla je naprosto špatný název…“ začal frajírek.
Nenechala jsem ho domluvit. Tohle je přece můj zlatý hřeb dopoledního programu!
„Pyramidou boha světla jsme tuto stavbu nazvali až my,“ rychle jsem začala. „Za ta staletí se zažil, a turisté zdejší stavbu pod tímto názvem znají v celé galaxii. Změnit na tom něco půjde pomalu a těžko, možná vůbec. Ale je nutné si uvědomit, že ten název je mylný. Za tuto chybu může špatná interpretace významu sochy, stojící za vámi.“
Všichni se jako na povel otočili za mou rukou a snažili se pohlédnout do obličeje rudozlatému kolosu. Byl sice o poznání menší než věže na protějším břehu, ale když jsme stáli takhle blízko u jeho paty, měli jsme pocit, že nás každou chvíli zašlápne. Samozřejmě i tahle socha byla nedávno opravena, přesněji řečeno postavena znovu, protože z té původní ve skutečnosti mnoho nezbylo a mladší kopie nadělala víc škody než užitku. Ohledně výsledné barvy slitiny se mezi vědci stále vedly spory, podle některých rozhodně nebyla správná, ale většina vědecké obce se klonila k názoru, že tento odstín je nejlogičtější s ohledem na to, co má symbolizovat.
„Protože původní socha se nedochovala, měli jsme k dispozici pouhá její vyobrazení a také dvě stě zdejších let po naší invazi vytvořenou údajnou kopii, která ovšem nebyla ani zdaleka přesná, zmýlili jsme se naprosto v tom, co má symbolizovat. Mysleli jsme si, že se jedná o nějaké místní božstvo svítání, ohně nebo něčeho podobného, zkrátka pro nás bůh světla. A co víc, domnívali jsme se, že nejvyšší stavba na protější straně je tomuto božstvu zasvěcená.
Díky nejnovějším archeologickým výzkumům již zcela jistě víme, jak zásadně jsme se spletli. Naprostou náhodou jsme odhalili místo plné všech možných záznamových médií z doby před invazí. Většinu se nám podařilo zrekonstruovat natolik, že informace v nich obsažené jsou nám nyní dostupné. Tato socha symbolizuje něco zcela jiného…“
Přerušilo mě několik překvapených vyjeknutí, ve kterých byl slyšet strach i obdiv. Zatraceně, nestihla jsem dokončit výklad včas! Těch několik minut hádky s ultrakonzervativcem bylo znát. No, co se dá dělat, budu to muset dopovídat později, teď je pozornost všech upřená zcela jinam.
Okolo nás se vodou zvolna šinula kovová masa, která si svou výškou skoro nezadala se sochou za námi, ale na délku jí sotva mohl konkurovat i do nebes vztyčený prst Pyramidy boha světla. Hustý černý mrak, který z ní vycházel, přikryl nebe, na nábřeží padl stín. V té věci připlouvající k nástupnímu molu nedaleko od nás bylo něco nestvůrného a hrůzného, avšak zároveň nesmírně lákavého a takřka elegantního.
Jestli bylo vůbec možné ve zkratce charakterizovat zlatý věk této zaniklé civilizace, dokázal to pouze ocelový netvor, o kterém jsme se dlouho domnívali, že je pouhou bájí. Na základě nalezených záznamů ovšem před nedávnem naši nejlepší technici této báji dokázali dát hmotné tělo a vzkřísit tak z hrobu, kde odpočívalo celé stovky let, monstrum nepatřící do dnešního světa. Ta nepatřičnost na něm odpuzovala a lákala zároveň, stejně jako legendy, které se k němu vztahovaly, současně děsily i okouzlovaly.
Kdo zažije jedinou cestu na této nesčetnými pověstmi opředené palubě a dokáže aspoň zčásti ony staré legendy pochopit, ten musí chápat i původní civilizaci zdejší planety.
Já si myslím, že se mi to podařilo – a proto jsem tomuto světu propadla natolik, že už odsud nechci zpět do metropole.
Mnozí z mé skupiny vypadali tak ohromeně, že jim dost možná hrozí podobná „nemoc“. Zažila jsem už nespočet takových, kteří se sem vraceli, museli vracet, každý standardní rok nebo i častěji. No, uvidíme, jak to s kým z nich dopadne, až se na palubě seznámí se všemi těmi starými pověstmi.
Bylo ovšem nutné spěchat do přístavu, na mou skupinu nikdo čekat nebude: „Za mnou, prosím, k přístavišti, odkud vyrážíme na dvoudenní okružní plavbu touto lodí. Protější břeh si ještě dostatečně podrobně prohlédneme po návratu.“
„A jak se tedy jmenuje Pyramida boha světla správně?“ zeptala se mě cestou míšenka.
„Empire State Building. A loď, kterou poplujeme, nese jméno Titanic.“
