Článek
Je to smutné, ale jedná se především o kulturu - divadla, galerie, muzea, dále o vědu a výzkum (jak už jsem jednou psala, za peníze, které bere spousta mých přátel učících na vysokých školách, bych nevstávala ráno z postele) a také o obecní, městské a krajské úřady, o ministerstva (kde jen málokdo má vyšší než 14. platovou třídu), případně též o úřednická místa na univerzitách, v Akademii věd apod. Zkrátka všude tam, kde jsou „tabulkové platy“.
Přitom pro naprostou většinu těchto pracovních pozic je požadováno vysokoškolské vzdělání, občas dokonce i znalosti cizích jazyků. Je opravdu až dehonestující, pokud kulturní instituce, Akademie věd nebo třeba nějaký úřad požadují magisterské vzdělání a zkoušky na úroveň B2 minimálně z angličtiny, ideálně ještě i z dalšího světového jazyka, ale nabízejí desátou nebo jedenáctou platovou třídu (kolik to znamená se podívejte zde).
Výsledkem samozřejmě je, že se na tyto pozice hlásí v zásadě jenom tyto typy lidí:
1) Totálně neschopní lúzři, kteří by jinde místo odpovídající jejich (papírové) kvalifikaci nesehnali ani náhodou.
2) Synáčkové a dcerušky z hodně zazobaných rodin, pro které je ten plat pouhým „kapesným“.
3) Schopní lidé, kteří chtějí něco „rozjet“ a než jim to začne vynášet, potřebují mít aspoň nějakou jistotu pravidelného příjmu, ovšem zároveň se nechtějí v práci příliš „předřít“, protože většina jejich času a energie patří něčemu úplně jinému.
4) Lidé, pro které jsou zcela prioritní jejich hobby, kterými ale nejsou schopní se uživit, takže aby na ty koníčky měli čas, rovněž nechtějí zaměstnání, které jim sebere příliš času a energie.
5) „Srdcaři“, které tato práce opravdu nesmírně baví a kvůli tomu jsou ochotní se smířit s tím, že výdělek bude podprůměrný.
Nevím, zda popisovaní manželé patří do kategorie 1, 4 nebo 5 - ovšem to, že v tomto zaměstnání ani na ten průměrný výdělek nedosáhnou, přece museli předem velmi dobře vědět. Jejich „divení se“ mi proto přijde trochu zvláštní.
A co mají teď dělat? Jako první zkusit, zda by neměli nárok na příspěvek na bydlení, případně i na přídavky na děti. Pokud něco od státu dostanou, tak fajn, pokud ne, musejí zkoušet něco dalšího.
A tím něčím jsou pouze dvě možnosti - buď úplně změnit profesi, nebo si ke stávající profesi přibrat nějaký přivýdělek. Pokud nechtějí ze svých stávajících míst odejít, napadá mě, že pán by třeba mohl zkusit ucházet se o menší úvazek na nějaké vysoké či střední škole - sice to nebude platově taky nic moc, ale „každá tisícovka dobrá“, případně občas za peníze přednášet na hvězdárně, v knihovně apod. Paní si zase může zkusit udělat licenci jako turistická průvodkyně nebo psát blogy či natáčet podcasty o umění.
Ono kdyby bylo opravdu úplně nejhůř, tak supermarkety mají nyní takový nedostatek personálu, že jsou ochotní brát i lidi, kteří si jim „půjdou sednout na kasu“ třeba jen na pár hodin týdně - a to stejné dopravní podnik, kde aktuálně na pozice řidičů tramvají a metra berou i lidi, kteří jsou ochotní vzít pouhou jednu směnu za týden. Případně může člověk dvě hodiny denně jezdit pro nějakou tu Zásilkovnu, Volt, Bolt, Foodoru apod. Možná to není úplně „důstojné“, ale podle mého pořád lepší než trpět nouzí.
Že by bylo fajn, kdyby se tabulkové platy vysokoškoláků ve státní správě zvedly, je asi pravda, ovšem kde na to vzít? I kdyby se dalo nějak „jít přes rozsudek ústavního soudu“ (jako že nedá), tolik soudců v této zemi není, aby se z pokrácení jejich platů dali zaplatit všichni ostatní vysokoškoláci ve státní správě. A vysoké školy jsou pak kapitola sama pro sebe.
Asi se holt budeme muset smířit s tím, že vysokoškolská místa ve státní správě budou zastávat buď neschopové, nebo rozmazlení zazobanci, kterým je ta práce ukradená o půlnoci, a nebo lidé sice schopní, kteří se jí ovšem budou věnovat pouze „na půl plynu“, jelikož jim podstatnou část času a energie zabere přivýdělek či rozjezd vlastního byznysu.
