Manželé vysokoškoláci společně vydělají 46 000 korun měsíčně a sotva vyjdou

Autoři Respektu Petr Horký a Tomáš Brolík se ve svém nedávném článku věnovali dopadu skokového zdražení a nepříjemné inflace na občany naší země. Vybrali několik příběhů reálných lidí, kteří museli způsob života značně upravit, aby ho mohli dále žít na únosné úrovni. Nejvíce mě zaujala zkušenost manželů z Prahy, na kterou se chci podívat trochu z jiného pohledu.

Oba manželé i s dcerou bydlí v hlavním městě ve vlastním bytě. Jejich vysokoškolské vzdělání oběma umožnilo pracovat v respektovaných institucích. On pracuje jako badatel v Akademii věd ČR. Ona působí jako projektový manažer v Národní galerii. Považovali se za střední třídu a jako střední třída se i chovali. Občasné návštěvy kina, bazénu, koncertů. Čas od času oběd, nebo kafe ve městě. Co dva roky dovolená v Itálii.

Jenže dnes, jak uvádí autoři článku, už na stejný životní standard rodina nedosáhne: „Na dovolené v Itálii rodina nebyla tři roky, místo do bazénu chodí s dcerou do rybníka, koncerty i restaurace škrtli a vaří si doma jednoduchá jídla z potravin koupených v akci.“ Ona pak při rozjímání nad budoucností dodává: „Přemýšlím, jestli si budu moci dál dovolit dělat to, co mě baví.“

Autoři článku se na rodinu z Prahy dívali především z pohledu dopadu inflace a rostoucích životních nákladů. Osobně chci přidat jiný úhel pohledu týkající se slova „bavit“.

Když jsem se před dlouhou dobou hlásil na vysokou školu, bylo zajímavé sledovat debatu některých mých spolužáků, tehdy ještě na střední škole, ohledně přihlášek na školu vysokou:

Všimli jste si společného jmenovatele všech tří výroků? Hlavně, aby nás to bavilo! Mám za to, že někde v hlavách máme přesně tuto myšlenku silně zakořeněnou. Práce a studium nás musí bavit. A to nemyslím nijak uštěpačně. Navíc i některými odborníky jsme nabádáni, abychom věnovali i pracovně pozornost tomu, co nás baví.

Přemýšlím ale i nad negativním důsledkem tohoto postoje. Ten totiž často znamená jednoduše i nedostatek peněz. Pokud je totiž při volbě studia nebo práce mým hlavním kritériem, aby mě to bavilo, nemusí to nutně znamenat dobré finanční ohodnocení.

A to teď patrně řeší žena pracující v Národní galerii (nebo si za ni dosaďte kohokoliv jiného). Zda bude moci pokračovat v práci, která ji sice baví (jak sama řekla), ale „nebaví“ finančně. Do našeho přemýšlení je třeba přizvat i čísla. Čistý výdělek obou manželů vychází v průměru na 23 000 korun na jednoho. To odpovídá přibližně 28 000 korun hrubého. V celorepublikovém porovnání tak tento pár vydělává méně než 75,2 % české populace.

Tady malá odbočka. Pro každého z nás může být užitečné si ověřit, kolik procent Čechů vydělává méně než my. Může jít tak o prvotní zpětnou vazbu, se kterou můžeme dál pracovat. Tuto informaci můžete získat využitím online kalkulačky ze článku níže.

Vzdát se práce, která mě baví, ale není dostatečně finančně ohodnocená? Zvolit si studium, které mě bude bavit, ale na úkor výše budoucí výplaty? Na tyto otázky se jen těžko hledají správné odpovědi. Ano, určitě mezi sebou známe i finančně nadstandardně ohodnocené jedince, které navíc jejich práce baví. Osobně mám ale kolem sebe většinu těch, kteří to tak nemají.

V konečném důsledku je jasné, že cesta k finančnímu a osobnímu uspokojení nemusí být jednoduchá. Vyžaduje pečlivé zvažování priorit, otevřenost k novým možnostem a někdy i jistou míru kompromisu. Manželé z Prahy nejsou v této situaci sami. Jejich příběh je odrazem širšího problému, kterému čelí mnoho rodin, které dávají vysokoškolskému vzdělání určitou důležitost.

Klíčem je tak najít způsob, jak žít život, který je nejen finančně udržitelný, ale také obohacující a smysluplný. Protože nakonec, jak nám ukazuje zkušenost manželů, život není jen o přežití, ale také o hledání radosti a naplnění v každodenních maličkostech a činnostech, které nás skutečně baví.

Zdroje: