Článek
Sedíme u vína. Já, on a moje sestra. Všechno vypadá normálně, ale jen na povrchu. A jen na chvíli. Protože pak to přijde. Ten pohled. Ta věta. Ten smích, co patří jí, ne mně. A to, co by mezi námi mělo být nepsané pravidlo, že moje sestra je mimo hru, v jeho hlavě očividně neplatí.
A když mu to naznačím? Když řeknu: „Hele, všimla jsem si, že si s ní tak nějak víc… rozumíš“? Odpověď?
„Ježiš, děláš z toho drama. Vždyť je to sranda.“
Sranda.
Tak to pardon, že mi nepřijde vtipné, když si můj přítel plete flirt s rodinným obědem.
Sranda? To je tohle teď jako nová forma humoru?
Zasměje se, když jí pochválí nohy. Zasměje se, když jí „omylem“ sáhne na rameno. Zasměje se, když jí řekne, že kdybych nebyla ve hře já, pozval by ji na večeři.
A víte, co je nejhorší? Že ona se taky směje.
A já tam sedím jako ta největší blbka.
Protože nechci být paranoidní. Nechci být žárlivá. Nechci být ta, co řeší každou pitomost. Ale někde mezi třetím komplimentem a druhým dotykem jsem přestala věřit, že to je vtip.
Kde přesně je ta hranice?
Když někomu vadí, že jeho partner flirtuje s kamarádkou, všichni kývou. Když mu vadí, že jeho holka kouká po jiných, taky se to bere vážně.
Ale když žena řekne, že jí vadí, jak její přítel nezávazně balí její vlastní sestru, tak je z toho najednou „vtip“, „legrace“, „potřebuje nadhled“, „zbytečná scéna“.
Jako bych neměla právo se cítit ponížená.
Jako bych měla mlčet, protože, co vlastně? Protože krev není voda?
Ne. Ale flirt je flirt. A já nejsem hloupá.
Neomlouvej flirt „srandičkou“. Omlouvej se, že si dovoluješ
Není to o tom, že bych mu vůbec nevěřila. Je to o tom, že on ví, co dělá. Ví přesně, jak to působí. A stejně to dělá. A stejně se tváří, že já jsem ta přecitlivělá.
Že jsem si to vyložila špatně.
Že jsem si spletla jeho „přirozenost“ s neúctou.
Jenže já si nic nepletla. Jen se odmítám nechat ponižovat pod záminkou humoru.
Buď mě respektuješ nebo ne
Neříkám, že mu chci hystericky zakazovat kontakt s mojí sestrou. Ale pokud si chci být jistá, že ten, s kým spím, nebude na veřejnosti balit moji rodinu, tak to není extrém. To je základ.
A pokud se místo pochopení dočkám výsměchu, je to důkaz.
Důkaz, že ten člověk neví, kde končí zábava a začíná podraz.
A moje sestra? Měla by vědět, že hranice se nepřekračují ani ze srandy
Moje sestra má taky svůj díl odpovědnosti, za celou tuhle situaci. Protože „nic jsme neudělali“ neznamená, že všechno je v pořádku.
Tohle není o nevěře.
Tohle je o důstojnosti. O loajalitě. O respektu.
A jestli někdo potřebuje flirtovat, aby se cítil živý – ať se flirtuje sám se sebou. Ale beze mě. A hlavně – bez mé sestry!
Děkuji Zuzaně za příběh.
