Článek
Samoživitelka. Magické slovo, které má v posledních letech status nedotknutelného. Věta „jsem na to sama“ automaticky spustí lavinu soucitu a omluv. Ale proč? Kdy přesně jsme se jako společnost rozhodli, že být dospělou ženou, která měla dítě s nevhodným mužem a teď nestíhá pomalu ani základní životní funkce, je status, který zasluhuje oslavu místo sebereflexe?
Já už ten narativ prostě nedávám. Když slyším, že „na to nemám čas, jsem sama s dítětem“, chci se zeptat: a kdo tě nutil udělat si dítě s někým, kdo zmizel při prvním náznaku zodpovědnosti? Kdo tě nutil zůstat v toxickém vztahu a dělat děti a ženskou někomu, kdo nemá ani páteř, ani příjem? A kde přesně vznikl dojem, že to za tebe někdo jiný má „vyřešit“?
Nikdo vám nic nedluží. Ani ten stát.
Ne, stát to není máma. A ne, společnost není náhradní tatínek. Pokud ti nestačí příjmy, nehledej chybu v systému, ale ve volbách, které jsi udělala. Jasně, můžeš mít smůlu. Můžeš se rozvést. Může tě muž opustit. Ale víš co? Pak je na čase zabrat. Ne skuhrat. Ne fňukat. Ne stavět dítě na piedestal a sama se zredukovat na uštvanou oběť.
Není normální žít deset let na hranici přežití a tvrdit, že za to může někdo jiný. Není normální neustále očekávat, že ti někdo pomůže, zatímco sama nejsi schopná překročit vlastní stín. A není v pořádku učit děti, že život je věčná křivda, za kterou můžou ti ostatní.
Dítě není výmluva
Největší manipulace? „Nemůžu nic změnit, mám dítě.“ Ne. Nemůžeš nic změnit, protože se bojíš. Protože ses zasekla v roli té, co všechno obětovala, a teď za to čeká potlesk. Jenže žádný nepřijde. Místo něj přichází frustrace, hněv a pocit, že svět je nespravedlivý. Ale svět není nespravedlivý. Svět jen není povinný ti pomáhat.
A mezitím to dítě, ten tvůj důvod a štít, vyrůstá v atmosféře vyčerpání, pasivity a obviňování. Gratuluju. Skvělý základ do života.
Ano, být sama s dítětem je těžké. Ale není to omluva pro rezignaci.
Nechci bagatelizovat bolest, únavu ani zklamání. Ale chci říct nahlas to, co se dneska nesmí: že spousta samoživitelek místo práce na sobě volí sebelítost. Že čekají, že někdo přijde a zachrání je. Že radši nadávají, než aby měnily. A že být matkou neznamená automaticky být hrdinkou.
Tak si to přiznejme
Některé ženy to nezvládly. Udělaly špatná rozhodnutí. Vsadily na špatné chlapy. Nechaly se zlomit. A místo aby se zvedly, začaly kolem sebe kousat. Společnost, stát, muže, svět.
Jenže to, co potřebujeme, nejsou další výkřiky o tom, jak to mají těžké. Potřebujeme ženy, které zvednou hlavu, přestanou hledat viníka a začnou hledat cestu.
Protože litování je zadarmo. Odpovědnost už něco stojí. Právě to ji dělá tak důležitou.
