Článek
„Ty si zase něco udělala s vlasama?“ „V tomhle mezi lidi fakt nepůjdeš.“ „No teda, trojka z matiky? To jsem si tě mohla radši nechat škrábnout.“ A pak: „Já jsem tě přece jen chtěla motivovat.“ Jo, motivovat. Dětství jako nekonečná série facek zabalených do zdánlivě výchovného balicího papíru. A když už to dneska nahlas řeknu, jsem prý nevděčná. Protože „všechno dělala z lásky“.
Láska podle matky? Podmíněná, kontrolující a studená
Od malička mě učila, že pochvalu si musím zasloužit. Že láska není samozřejmá. Že když něco nezvládnu, je to hanba. Ne pro mě, ale pro ni. Před známými. Před sousedy. Před její sestrou. Měla jsem být výstavní figurína – hezká, chytrá, tichá, reprezentativní.
Jenže já byla dítě. Živé, neforemné, s vlastní hlavou a roztrhanýma kalhotama. A to nestačilo. Nikdy. Ani jednou jsem neslyšela „jsem na tebe pyšná“, ani jednou mě nepochválila jen tak. Bez připomínky. Bez podmínky. Bez kousnutí do sebevědomí.
Naučila mě být tvrdá. Na sebe i na svět
Dnes jsem úspěšná. Lidi říkají, že jsem silná. Pracovitá. Rázná. Jen já vím, že ta síla není dar, ale pancíř. Že ta výkonnost je únik. A že za každým úspěchem pořád slyším její hlas: „Mohlo to být lepší.“
Nedokážu přijímat kompliment. Nedokážu odpočívat bez výčitek. Nedokážu věřit, že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Protože celý život mi někdo říkal, že to nestačí. Že „z lásky“ musím být lepší. Štíhlejší. Tichější. Opatrnější. A hlavně – vždycky vděčná.
„Všechno dělala pro mě.“ Ale nikdy se mě nezeptala, co chci
Dnes, když o tom mluvím, slyším to samé: „Ale to je přece tvoje máma.“ Jako by tenhle vztah ospravedlňoval všechno. Jako by jí příslušela doživotní imunita. Ne, není to tak. Blízkost bez respektu je vězení. A vztah, ve kterém se bojíš projevit, není vztah. Je to trauma na pokračování.
Máma mi říká, že se chovám chladně. Že se jí straním. Ale nikdy ji nenapadlo se zeptat, proč. Nikdy ji nenapadlo říct: „Mrzí mě, co jsem kdy řekla.“ Jen opakuje, že to všechno dělala dobře. Že mě „chtěla jen připravit na život“. No, tak díky. Připravila. Až moc.
Jsem dospělá. A už se nechci ospravedlňovat za to, co cítím
Vyrůstala jsem v lásce, která měla trny. Každé obejmutí bolelo. Každé přiznání končilo výčitkou. Každý úspěch byl menší, než by měl být. A já to v sobě nosím dodnes – ten neklid, tu nejistotu, ten vnitřní bič.
Ale dost. Nebudu už hrát tu hru. Nebudu mlčet, jen abych zachovala klid. Nebudu omlouvat bolest tím, že přišla v dětství. A nebudu se dál tvářit, že kritika je důkaz lásky. Protože není.
Láska nemá bolet. A už vůbec ne od vlastní matky
Nesoudím ji. Jen říkám pravdu. A pravda je, že mě její výchova zlomila. Že mě její věty ještě dnes bolí víc než jakákoli facka. A že mě to stálo roky, než jsem pochopila, že láska nemusí bolet.
A možná je načase, abychom přestali omlouvat bolest slovy „myslela to dobře“. Protože dobrý úmysl není licence pro ubližování. Ani když vám říká „mami“.
