Článek
Nestává se to poprvé a rozhodně ani naposledy. Člověk si jde v klidu nakoupit a místo obyčejného „Dobrý den“ dostane od pultu ledovou sprchu pohrdání. Prodavačka otrávená životem, znuděná světem a především naprosto nezpůsobilá jednat s lidmi, si na mně vybila svoji frustraci. A já se rozhodla, že tentokrát to tak nenechám.
Zákazník je dnes už jen nutné zlo?
Vstoupila jsem do prodejny s úsměvem a odešla s tepem na dvě stě. Začalo to pohledem, který říkal „co tady děláš“, pokračovalo odsekáváním a skončilo tím, že mi ta osoba skoro hodila nákup na pult. Když jsem se slušně ozvala, dostalo se mi odpovědi, že „tohle není výstavka a jestli mám problém, mám si nakupovat jinde“. A to všechno před dalšími zákazníky. V tu chvíli mi došlo, že si ti, kteří ztratili respekt, musí občas připomenout, že každý čin má následky.
Stížnost není hysterická, je nutná
Napsala jsem stížnost. Bez výčitek. Popis situace, konkrétní časy, jméno. Nešlo mi o pomstu, šlo mi o princip. O to, že když někdo pracuje s lidmi, měl by základní slušnost považovat za samozřejmost – ne za něco, co může podle nálady zapínat a vypínat. O pár dní později mi volali z centrály. Omluva. A zpráva, že zaměstnankyně už ve firmě nepracuje.
Proč bychom měli mlčet?
Spousta lidí se bojí ozvat. Nechtějí být za konfliktní, za „stěžovatele“. Ale právě tímhle přístupem necháváme aroganci a neprofesionalitu zakořenit. Když vám někdo v obchodě nadává, když se na vás sesype místo poděkování urážka, máte právo říct dost. A máte právo čekat následky. Ne kvůli pomstě. Kvůli kultuře. Kvůli slušnosti. Kvůli tomu, že nám tady nevyrůstají další generace rozmazlených neochotných pracovníků, kteří mají pocit, že zákazník je nepřítel.
A jaká byla reakce ostatních? Někteří tleskali, jiní říkali, že je mi to „fakt zapotřebí“. Ale já vím, že zapotřebí je něco jiného, aby se z nás nestávali otloukánci systému, který toleruje nekompetenci. Takhle to totiž nezačíná – takhle to končí.
