Článek
Mají ale jeden společný znak, který vypovídá nejvíce o člověku, který je vymýšlí. Všechny hrdinky jsou jak nedospělé, zpovykané děcko, co dělá naschvály, justy a zběsile kope kolem sebe. Puberťačky, co mají pocit, že je nikdo nemá rád a co chtějí, aby bylo vždy a všechno po jejich, protože jen ony ví všechno nejlépe. A partneři, rodiče a vlastně všichni okolo, jsou jen zabednění hlupáci, co nechápou hrdinčinu genialitu. Ano, tak nějak se člověk v pubertě cítil. Ani o jedné z nich se nedá říct, že to je normální ženská s dospělým chováním.
Člověk, který vypouští do světa jen a pouze takové hrdinky, pravděpodobně považuje chování patnáctileté puberťačky za standard. Myslí si, že kopání kolem sebe a dělání naschválů je cool, protože sama se tak chová. Je fajn být i v dospělosti v některých aspektech dítětem, ale co je moc, je příliš. Přece jen by si ta hrdinka „nejhlavnější“ měla dovolit ten luxus dospět. Najít nadhled a vnitřní rovnováhu, protože to je základ pro šťastný život. S přístupem, jaký předvádějí dámy v Bařiných příbězích, člověk bude neustále jen tím zneuznaným a psychicky nevyrovnaným individuem, co se trápí pro hlouposti a kňourá, že mu někdo rozbil bábovičku.
Jasně, podobné příběhy mají čtenost. Čím kontroverznější, tím lepší. Ale i v takovém příběhu může být hlavní vypravěčka dospělá žena a ne jen velké dítě. Nebo je hlavním Bařiným motivem vzbudit lítost nad vlastní neschopností srovnat si život? Pravda, i neschopnost a lůzrovství druhých mnoho lidí potěší. Ale dělat kvůli tomu ze sebe prosťoučkou nanynku? I s přezdívkou mi to přijde pod úroveň. A to, že někdo napíše „děkuji XY za příběh“ neznamená, že to bude na někoho jiného. Maximálně si může někdo říct, proč se Bára obklopuje samými nevyzrálými puberťáky. Co jí na nich tak přitahuje. Pocit vlastní výjimečnosti?
