Článek
Jak je možné, že některá má doslova na každém prstu jednoho chlapa, chlapi se kolem ní točí, jak vosy kolem sklenice medu a druhá jen smutně kouká a kde nic, tu nic? Když jsem podobné téma nadhodila na chatu, víceméně jsem se dozvěděla, že vlastně musím být strašná šereda, když se nemůžu s nikým seznámit.
No, možná jsem, možná ne. Je vzhled opravdu tak důležitý?
Moje vlastní pozorování mi říká, že ne. Jasně, chlap je tvor vizuální a žena ho musí přitahovat. Jenže ta přitažlivost zdaleka není jen o dokonalé postavě a krásné tvářičce. Jak vysvětlit, že si fešný, sportovně vypadající chlapík vede za ruku kulaťoučkou baculku a je s ní viditelně šťastný?
A pokud jde o ženy je to ještě trochu složitější. Protože jako na potvoru, žena vizuální není ani náhodou. Jak jinak vysvětlit, že půvabná blondýnka randí s proplešatělým týpkem s bříškem? A ještě vypadá, že je na vrcholu blaha.
Tak jak to vlastně je?
Jak si mám najít toho svého pana božského?
Jedinou odpovědí, která mě po zhodnocení všech informací napadá, je charisma.
Krása není důležitá. A jak je vidět, ani pro jedno pohlaví. Krása může být dokonce na obtíž, protože opravdu krásný člověk bývá často podezřelý. „Ta je moc hezká, ta bude určitě přelétavá!“ Přesvědčit pak, že zrovna u mě to neplatí, nemusí být zrovna jednoduché. Ale… Zase, základem všeho je charisma. Když jste charismatický, či charismatická, máte vyhráno.
Co je špatně s těmi, co zůstávají sami přesto, že sami být nechtějí? Co je špatně s námi, co se seznámit chceme a furt nic a furt nic?
Všechny psycho-příručky i samozvaní kouči mají jasno. To musíte chodit mezi lidi! Musíte se naučit oslovovat lidi kolem sebe a on se časem někdo chytne! Seznamování se přece můžete naučit, jen chtít. To je jasné jako facka.
Jasné to možná je, ale chytne se vás maximálně rýma.
A je v tom zase to proklaté charisma. Nebo je špatně ještě něco jiného?
Možná nejste opravdu dost krásní. Možná nejste dost sebevědomí. Možná neumíte flirtovat. Možná… A není v pozadí toho všeho zase právě charisma?
A možná není špatně vůbec nic.
Možná jsme jen všichni uvěřili poněkud pohodlné představě, že seznamování je dovednost jako třeba řízení auta. Stačí se naučit správné postupy, vyrazit mezi lidi, správně se usmát, položit správnou otázku, trochu zapracovat na sebevědomí, té opěvované (a přeceňované) sebelásce - a jednoho krásného dne se někdo chytne.
Jenže lidé nejsou počítačový algoritmus. A přitažlivost už vůbec ne.
Někdy se dva lidé potkají a přeskočí jiskra. Jindy se potkají desetkrát a nepřeskočí nic. Jeden člověk může být pro někoho naprosto neodolatelný a druhý naopak úplně průhledný. A nemusí to znamenat, že je jeden z nich krásný a druhý ošklivý.
Takže stále ještě čekám na toho odborníka, který konečně vymyslí lék na charisma.
Ideálně něco jako Ozempic. Jedna injekce týdně a z nudného patrona je žádaný týpek.
Do té doby mi asi nezbývá než pokračovat v pokusech. A doufat, že to s tou mojí průhledností nebude doživotní postižení.
Protože naděje přece umírá poslední.
A když už nic jiného, třeba se jednou zase chytne aspoň ta rýma.
