Londýn - od Temže do parků a zapadlých uliček

Máte mapu. Máte seznam památek. Víte přesně, kam půjdete. Nebo aspoň kam byste jít chtěli. A potom vystoupíte z metra, zabočíte do první uličky, protože vás zaujme starý dům nebo malý obchod, a najednou zjistíte, že je večer. Kam ten den zmizel tak rychle? Londýn se totiž nedá jenom navštívit. Londýnem se musíte trochu toulat. Nezaměřovat se pouze na nejznámější památky z vašeho průvodce, ale objevovat. Objevovat kouzelná zákoutí, nádherné parky a spoustu maličkostí, které v žádném průvodci nenajdete.

Začít můžete třeba u Temže. Řeka je v Londýně něco jako orientační bod i dobrý společník zároveň. Jednou jdete po nábřeží a před vámi se objeví Westminster. Jindy se za zákrutem vynoří London Eye a o chvíli později se mezi domy objeví kupole katedrály svatého Pavla. A v dálce můžete vidět moderní City s trochu podivnými mrakodrapy. Nejznámější jsou asi ty, kterým se pro jejich nezaměnitelný tvar říká Střep a Okurka.

Stačí ujít podél řeky několik stovek metrů a máte pocit, že jste v úplně jiném městě. Londýn je obrovský, to nepochybně, ale některá jeho místa působí překvapivě komorně.

Třeba taková Covent Garden. Tady se město trochu zastaví. Bývalá tržnice, uličky, obchody, restaurace a pouliční umělci. Člověk se může chvíli dívat na někoho, kdo právě předvádí něco neuvěřitelného, a potom si uvědomit, že kolem něj mezitím prošly stovky lidí. Zavřete na chvilku oči a vidíte Lízu Doolittleovou, jak tam prodává fialky a pokřikuje na lidi, odcházející z divadla. Protože ano, Covent Garden je i čtvrtí divadel a najdete tam i světoznámou londýnskou operu, která se může směle postavit vedle takových divadel, jako Státní opera ve Vídni, nebo třeba Metropolitní opera v New Yorku.

Londýn je v tomhle mimořádný. Nikdo se tu příliš nediví ničemu. Člověk s cylindrem? Normální. Pouliční muzikant? Normální. Obrovská skupina turistů hned vedle, která se snaží najít správnou stanici metra? Naprosto normální.

A pak jsou tu červené autobusy. Ano, ty poschoďové. V Londýně je potkáváte na každém kroku. A upřímně, jejich řidiči mají můj obdiv. Vytočit se s takovým monstrem v úzkých londýnských ulicích je opravdové umění. A oni to zvládají na jedničku. Když v něm ale skutečně jedete, přestane být symbolem a stane se prostě autobusem. Vozí lidi do práce, studenty do školy a turisty kolem památek. Přece jen, metro je skvělé, ale moc toho z něj nevidíte. Tedy aspoň v centru, kde jezdí pod zemí. A právě z okna autobusu je Londýn možná nejzajímavější – když se na chvíli přestanete cítit jako turista.

A to metro? Poprvé může působit jako labyrint. Barevné čáry na mapě, eskalátory, chodby, nástupiště, lidé, kteří někam spěchají. A pak si na něj zvyknete. Navíc, Londýn má snad nejlepší mapu metra, kterou jsem zatím viděla. Ztratit se nemůžete. A brzy zjistíte, že některé stanice jsou skoro stejně zajímavé jako místa, ke kterým vás dopraví. A pochopíte, že v Londýně se vzdálenost nepočítá jen na kilometry, ale také na počet přestupů. Co je na metru fajn je tedy nejen jeho rychlost, ale i fakt, že v okrajových čtvrtích jezdí jako klasická „nadzemka“ a můžete si tak vychutnat i jiný výhled, než černočernou tmu tunelu.

Jedno z nejpůsobivějších míst na vás čeká tam, kde Londýn ukazuje svou starší tvář. A to je Tower.

Tower of London stojí u Temže už téměř tisíc let a člověk si při pohledu na jeho mohutné zdi uvědomí, kolik různých Londýnů už kolem něj doslova proletělo. Jak moc se město změnilo od jeho postavení? Kdo všechno jím prošel? Králové, vězni, popravy, korunovační klenoty, havrani.

Ano, havrani!

Podle tradice musí v Toweru žít alespoň několik havranů, jinak by království padlo. Člověk se tedy při návštěvě hradu může kochat historií a zároveň si v duchu klást otázku, jestli někdo opravdu kontroluje počet havranů. Ale pozor, nesahat! Havrani jsou sice zvyklí na lidi, ale neměli by problém vám vyklovnout oko. A to určitě nechcete.

Kousek odtud stojí krásně modro-bílo-terakotová silueta Tower Bridge.Na fotografiích je krásný. Ve skutečnosti ještě víc. A hlavně – nenechte se zmást tím, že ho znáte snad z tisíců obrázků. Když stojíte přímo pod jeho věžemi a kolem vás proudí Temže, Londýn na chvíli působí přesně tak, jak jste si ho představovali. A když se zvedne před nějakou obří lodí, zatají se vám dech. Doslova a do písmene.

Jenže pak odbočíte za roh. A je pryč. A atmosféra se mění mžiknutím oka. A nebo tím odbočením. To je Londýn. Jedna z jeho největších zajímavostí je totiž v tom, jak rychle se dokáže měnit. Stačí se vydat z turistického centra směrem k Notting Hillu (ano, přesně tomu, kde se Julia Roberts seznámila ve stejnojmenné komedii s nesmělým knihovníkem) a najednou jsou ulice klidnější, domy barevnější a tempo pomalejší. A tady právě člověk pochopí, že Londýn není jen Big Ben, Tower Bridge a Buckinghamský palác.

Je to hlavně město malebných čtvrtí. Každá má trochu jinou atmosféru, jiné obchody, jiné kavárny a někdy skoro jiný charakter. Taková městečka ve městě. Jednou jste v elegantním Westminsteru, potom mezi mrakodrapy City a za chvíli stojíte před hospůdkou v ulici, kterou byste vůbec nečekali. A jste stále v jednom z největších měst Evropy.

A potom přijde Hyde Park. V Londýně je spousta parků, ale Hyde Park je největší a pravděpodobně i ten nejznámější. V obrovském městě je najednou spousta zeleně, domy se promění ve spoustu stromů, trávníků, cestiček a… veverek. Veverky jsou všude. Stejně jako cedule, že je nemáte krmit, což ale spousta turistů stejně nedodržuje.
Lidé běhají, chodí, sedí na lavičkách, smějí se, šťastní , že na chvíli zmizí z ruchu ulic.

Londýn má totiž pozoruhodnou schopnost nabídnout vám během jediného dne obrovské množství lidí a aut a zároveň místa, kde můžete být skoro sami.

A jestli chcete Londýn opravdu poznat, možná není špatné jeden den zapomenout na seznam památek úplně. Vyberte si jednu čtvrť. Jděte pěšky. Dejte si kávu, nebo pravý anglický čaj tam, kde je pijí místní. Podívejte se do knihkupectví. Zastavte se na trhu. Sedněte si na chvíli do parku. Sledujte, jak se město mění. Protože Londýn není město, které by se dalo jen tak odškrtnout v průvodci. Jeden den a splněno. Něco jako:

Big Ben – viděn.

Tower Bridge – viděn.

Buckingham Palace – viděn.

Hotovo. Můžeme jet dál. Jako jo, Japonci a Číňani to tak skutečně dělají. Na každý den mají naplánované jedno evropské velkoměsto. Odškrtnout, vyfotit a pokračovat. Co z toho ale reálně mají? Tím poznali asi tolik Londýna, jako když si přečtete první stránku knihy a netušíte, co je na další.

Londýn je město, které má vrstvy.

Římské město pod dnešními ulicemi. Středověké uličky mezi moderními budovami. Viktoriánské domy vedle skleněných mrakodrapů. Královské paláce, hospody, trhy, parky a čtvrti, kde se míchají jazyky z celého světa.

Máte ještě čas? Co třeba navštívit Greenwich? Zajímavá čtvrť plná hospůdek a krámků a také se spoustou zeleně. A také je to místo, kudy prochází nultý poledník. Samozřejmostí je tak i návštěva Královské observatoře.

Ale je ještě jedno místo, kam turisté běžně nechodí, ale které v Londýně opravdu miluji. A to jsou Kew Gardens. Londýnská botanická zahrada. Jen upozorňuji, že ani tato zastávka není na hodinku. Spíš si vyčleňte celý den. Jak říká oficiální popis, zahrady se rozkládají na ploše 320 akrů v jihozápadním Londýně (v obvodu Richmond) a uchovávají nejrozsáhlejší a nejrozmanitější sbírku živých rostlin a mykologických vzorků na planetě. A pokud vás budou bolet nohy, zahradami projíždí vláček, do kterého můžete kdykoli nastoupit, popojet a zase vystoupit.

Projít jenom to nejkrásnější zabere čas. Spoustu času. A možná právě proto má člověk při odjezdu zvláštní pocit.

Že toho viděl strašně moc.

A zároveň skoro nic.

Protože Londýn není místo, které jednou navštívíte a můžete říct, že ho znáte.Je to město, do kterého se člověk může a většinou i chce vracet. Pokaždé vystoupit na jiné stanici metra. Pokaždé zabočit do jiné ulice. A pokaždé objevit úplně jiný Londýn.