Článek
Každý den slyším stejnou písničku: „Máme malý důchod.“ „Stát nás nechal ve štychu.“ „Po tom všem, co jsme pro tenhle stát udělali…“
Zní to dojemně. A někdy je to i pravda. Jenže často ne. Ve většině případů je důchod přesným odrazem toho, jak jste žili. Co jste dělali. A hlavně – co jste nedělali.
Celý život jste chtěli klid? Tak ho teď máte. I v peněžence.
Znáte to: „Já jsem neměla ambice, chtěla jsem hlavně, aby byl klid.“
„Hlavně neměnit práci, hlavně jistotu.“
„Moc se nenamáhat, hlavně ať je pohoda.“
A pak bum – důchod 14 000 Kč a pocit zrady. Ale zrada nepřišla od státu. Přišla od vás samých. Od rozhodnutí, které jste dělali 40 let s pocitem, že vás systém na konci odmění. Jenže on neodměňuje klid. On odměňuje práci.
Neinvestovali jste, nevzdělávali jste se, nehledali jste víc
Jo, je to kruté. Ale pravdivé. Pokud jste celý život seděli na jistotě, nešli do rizika, nepřemýšleli o budoucnosti a místo toho nadávali na politiky, počasí a mladý – nemůžete se divit, že teď nemáte z čeho žít.
Důchod není odměna za to, že jste „nějak přežili pracovní život“. Je to účet.
Znám důchodce, co mají 20 tisíc a žijí slušně
Jsou lidé, co šli do odborů, šli do kurzů, brali si víc směn, šetřili, přemýšleli. A pak jsou tu druzí, ti řešili hlavně, aby nebyl stres. Hlavně si nestěžovat, aby je nevykopli.
A teď mají stejný přístup: hlavně ať jim někdo pomůže.
Ne, nikdo vám nic nedluží
Tahle věta vás možná naštve nejvíc. Ale je fér.
Stát není vaše matka. Děti nejsou vaše jistota. A svět se neotočí jen proto, že jste kdysi pracovali 30 let v jedné fabrice, aniž byste se kdy zajímali, co bude dál.
Neříkám, že si nezasloužíte důstojnost. Říkám, že důstojnost začíná u toho, jestli si dokážete přiznat, že jste možná něco zanedbali.
Důchod není nespravedlnost. Důchod je zrcadlo.
A zrcadla můžou bolet. Protože v nich uvidíte všechna ta rozhodnutí, která jste odkládali. Všechny ty příležitosti, které jste odmítli. A hlavně tu pravdu, že život nebyl o čekání na výhru. Byl o tom, jak jste žili.
