Článek
Věřila jsem, že když si vezmu svého muže, budu si brát jen jeho. Jak strašně naivní jsem byla! Protože s ním jsem dostala i bonus – tchyni, která si myslí, že má právo zasahovat do každého aspektu našeho života. Jenže když se začala montovat i do výchovy mých dětí, překročila hranici. A já ji za to odřízla.
Myslela jsem, že tím to skončí. Jenže ona se rozhodla pomstít. A zažalovala mě!
Děti nejsou její! Tak proč si myslí, že může rozhodovat?
Celé to začalo, když se narodilo naše první dítě. Tchyně mi neustále říkala, co mám dělat: „Takhle ho neoblíkej, je mu horko!“ „Nech ho chvíli brečet, jinak ho rozmazlíš.“ „Nekoj tak často, ať si nezvyká.“ Než se narodilo druhé dítě, pochopila jsem, že ji nezajímá, co chci já – ona měla pocit, že je automaticky součástí naší rodiny a má právo rozhodovat.
Ale tím to neskončilo. Čím byly děti starší, tím horší to bylo. Začala jim kupovat věci, které jsme zakázali. Krmila je sladkostmi, a když jsem řekla, že nechci, aby měly tolik cukru, jen protočila oči: „Jsi hrozně přísná!“ Podkopávala mou autoritu. A co hůř, začala děti učit, že „babička má vždycky pravdu a maminka to někdy moc přehání“.
Víte, jaké to je, když vám vlastní děti začnou odporovat slovy, která jim vtloukla do hlavy vaše tchyně? Když se na vás podívají a řeknou: „Babička říkala, že jsi moc přísná, a že u ní můžeme všechno.“ To byl moment, kdy jsem pochopila, že je konec.
Ultimátum, které ji rozzuřilo
Sedla jsem si s ní a řekla jí narovinu: „Takhle to dál nejde. Buď budeš respektovat naše pravidla, nebo se s dětmi vídat nebudeš.“
Myslela jsem si, že jako dospělá žena to pochopí. Jenže tohle byl přesně ten moment, kdy ukázala svou pravou tvář. Nešlo jí o děti. Šlo jí o moc.
Zatvářila se dotčeně, nasadila svou oblíbenou roli oběti a pronesla: „Jak mi to můžeš udělat? Jsem jejich babička! Mám na ně právo!“
A tím si podepsala ortel.
Řekla jsem jí, že jestli to vidí jako „právo“, místo toho, aby to chápala jako možnost, kterou jí dávají rodiče jejích vnoučat, pak moje děti už neuvidí.
Myslela jsem, že tím to skončí. Ale ona měla jiný plán.
Žaloba? Jako vážně?!
O pár týdnů později mi přišel dopis. Moje vlastní tchyně mě dala k soudu.
Ano, čtete správně. Obrátila se na právníka a podala žádost o „právo na styk s vnoučaty“. V dokumentech se psalo, že jsem ji „bezdůvodně odstřihla“ a že tím „trpí nejen ona, ale hlavně děti“. Tvrdila, že na ně měla hluboký citový vliv a já jí ho zákeřně vzala.
A teď to nejlepší: soud se tím vážně začal zabývat!
Najednou jsem musela vysvětlovat, proč jsem jako matka rozhodla, že moje děti už nebudou vídat člověka, který je otevřeně manipuloval proti mně. Musela jsem dokazovat, že mám právo řídit výchovu svých vlastních dětí.
A víte co? Kdybychom byli v jiném státě, mohla bych dokonce prohrát.
Od kdy mají prarodiče právo na cizí děti?
Ano, jsou případy, kdy je dobré, že zákon chrání vztah prarodičů s dětmi. Ale pokud rodiče rozhodnou, že kontakt není v zájmu dítěte, mělo by to být respektováno.
Jenže ne – dnes se každý druhý cítí „dotčený“ a hned hledá právní kličky, jak si něco vynutit. Tchyně, která nerespektuje rodičovská pravidla? Bum, žaloba.
Co bude dál? Sousedi mě zažalují, že si jejich děti nemohou hrát na naší zahradě? Škola mě dá k soudu, že odmítám kroužek, který doporučují? Kde se tohle zastaví?
Ne, tchyně si vnoučata nevysoudila.
Soud nakonec rozhodl v můj prospěch. Tchyně sice fňukala, ale neměla žádný reálný důkaz, že by moje rozhodnutí bylo „neopodstatněné“. Jenže ten stres, ty výslechy, ten pocit, že se musím obhajovat za to, že chráním své děti – to byl hnus, který bych nepřála nikomu.
Ať už si o vztahu prarodičů a vnoučat myslíte cokoliv, měli byste si položit jednu zásadní otázku:
Chcete žít ve světě, kde rodič nemůže rozhodnout o výchově svých dětí bez hrozby žaloby?
Protože přesně tam směřujeme.
Děkuji Ivě za příběh.
