Článek
Měla jsem potíže s dýcháním. Tlak na hrudi, suchý kašel, sípání. Klasický astmatický záchvat na vzestupu. Věděla jsem přesně, co potřebuji – nebyla to moje první zkušenost. Ale v ordinaci se z toho stalo něco jiného. Ponížení. Psychologická hra. Mocenský výsměch v plášti.
Přišla jsem, jak se sluší a patří. S kartičkou pojištěnce, se zprávou z pohotovosti, s viditelnými potížemi. Očekávala jsem pomoc. Důvěru. Odborný přístup.
Ale místo toho jsem dostala chladné oči a větu:
„A proč si myslíte, že to zrovna teď potřebujete?“
Odpověděla jsem, že se dusím.
Prý: „Ale to bych přece viděla.“
Ztuhla jsem. Tohle není seriál. Astma se neprojevuje dramatickým lapáním po dechu každých 30 sekund. To, že ještě mluvím, neznamená, že to není vážné.
Test, kolik ponížení zvládnu, než dostanu pomoc.
Začala mě zkoušet jako dítě: „Kdy jste naposledy byla venku? Kouříte? Máte alergie? Tohle si nemůžete vyžadovat jen tak.“
Nevyžaduju. Žádám. Vím, co moje tělo potřebuje. Vím, co mi pomáhá. A vím, že v tuto chvíli nejsem schopná fungovat bez léků, které mi může předepsat jen ona.
Ale místo toho, aby konala, si hrála na soudkyni.
Zda si „zasloužím“.
Zda „si nevymýšlím“.
Zda „nejsem jen hysterická“.
A já jsem poprvé v životě žebrala o pomoc, kterou by měla poskytovat automaticky – jako lékařka a jako člověk.
Když tě někdo nechá dusit jen proto, že má moc.
Nikdy nezapomenu ten moment, kdy jsem tam seděla, sevřená, unavená, a slyšela tu pasivní agresi pod vrstvou profesionálního tónu.
„No dobře, tak já vám to tentokrát napíšu.“
Ten důraz na „tentokrát“ mě doslova rozsekal.
Jako bych něco provedla.
Jako bych si vymýšlela.
Jako bych neměla nárok na pomoc bez výměny důstojnosti za recept.
Tohle není péče. Tohle je moc. A zneužívání pozice.
Kdo se má dusit, aby byl dostatečně věrohodný?
Co ještě musím příště předvést? Kolabovat? Ztratit vědomí? Zajít za jiným doktorem, který mi „uvěří“ víc?
A kolik takových lidí denně sedí v čekárně a už dopředu ví, že bez slz nebo proseb léky nedostanou?
Tohle není medicína. To je toxická psychologie v bílém.
A děje se to častěji, než se přiznává.
Už nikdy si nenechám vnutit pocit, že mám být vděčná za pomoc, na kterou mám právo.
Lékař není žádný bůh. Lékař je profesionál, jehož povinností je pomoct.
Ne hodnotit. Ne ponižovat. Ne si z pacienta udělat hromosvod svých nálad.
Nepsala jsem o tom hned. Ale dnes už vím, že mlčet znamená umožnit, aby se to opakovalo. Teď je to doktorka, kdo se potí a dusí, ale před komisí, která posoudí, její chování a poskytnutou péči.
