Článek
Když se Petrův dědeček rozhodl darovat Petrově dům, mysleli si, že se na ně konečně usmálo štěstí. Děda se rozhodl odejít do domu s pečovatelskou službou a dům přepsal na svého oblíbeného vnuka. Tak Petr sbalil děti i ženu a přestěhovali se do 100 kilometrů vzdálené vesnice. Byla to pro ně sice velká změna, ale s radostí se rozloučili s pronajatým bytem 3+1 a nastěhovali se do chalupy se zahradou.
Změna je život
Ze začátku měli sice trochu obavy, jestli se jim podaří sehnat práci, jak se bude dětem líbit v nové škole, ale i když to nebylo úplně jednoduché, nakonec se vše podařilo a oni se začali zabydlovat ve svém novém domově. Zjistili, že chalupa potřebuje rekonstrukci a tak využili toho, že už nemusí platit nájem, vzali si úver na rekonstrukci a z ušetřených peněz ho spláceli. Chalupu si dali pěkně „do pucu“ a těšili se na roky, které tu stráví.
Závist je zlá věc
Všechno ale tak veselé nebylo. Po tom, co se děda rozhodl na Petra dům za několik milionů přepsat se celá široká rodina rozdělila na dvě půlky. Jedna polovina dědův krok schvalovala s tím, že si se svým majetkem může dělat, co chce a když se rozhodl přepsat barák na Petra je to jeho věc. Druhá půlka, kterou „vedl“ Petrův brácha křičela, jaká je to nespravedlnost, a že by Petr měl bratra z půlky baráku vyplatit bez ohledu na to, že děda dal dům jen Petrovi. S tím Petr zásadně nesouhlasil. Za prvé ty peníze na vyplacení neměl a rozhodně si k úvěru na rekonstrukci, nehodlal brát další úvěr a za druhé, děda dal ten dům jemu. Měl prostě štěstí a i když chápal, že je Tomáš naštvaný, že on nedostal nic, nehodlal se s bráchou o své štěstí dělit. Musí myslet v první řadě na svoji rodinu a to jsou manželka a děti. Nezatíží rodinný rozpočet dalším úvěrem, jen aby mu dal Tom pokoj.
Pečovatelák horší než kasárna
Bohužel neuběhl ani krok a Petrův děda si začal stěžovat, že se mu v pečovateláku nelíbí. Lezl mu na nervy personál, štval ho režim, který v domově panoval a rozčilovali ho ostatní klienti. Nejdřív pár měsíců jen mrmlal, ale postupně byl čím dál více nespokojený a na domově ho už rozčilovalo úplně všechno. Neustále domov přirovnával ke kasárnám a odmítal se s kýmkoliv z personálu nebo klientů bavit. Na všechny byl protivný, neustále si na něco stěžoval až ho ostatní měli stejně plné zuby jako on jich. Tehdy si zavolal Petra.
Chci domů
Vysvětlil mu, jak je v domově nespokojený a že se rozhodl, že chce dům zpátky. Petr měl dědu rád, ale všechno má své hranice. Dům mu vrátit odmítl. S celou rodinou převrátili celý svůj dosavadní život vzhůru nohama, přestěhovali se, celý barák zrekonstruovali, splácí úvěr a na placení nájmu jim už nezbývají žádné peníze. Jsou rádi, že vyjdou. Děda, ale jeho námitky jen odmítl mávnutím ruky. Když se šlo přestěhovat do domu, můžou se přestěhovat zase zpátky. Rekonstrukci chalupa potřebovala, ale investoval to do vlastního. Děda tam jen v klidu dožije a pak bude dům zase Petra, tak ať si nestěžuje. A jestli na nájem nemají, tak musí prostě víc pracovat, jako každý. Když se Petr rozhodl, že dědovým rozmarům nevyhoví a chalupu mu nevrátí, začalo být zle.
Nový nejoblíbenější vnuk
Najednou už Petr nebyl dědův nejoblíbenější vnuk. Děda se spřáhnul s Tomášem a společně začali vymýšlet, jak od Petra získat dům zpět. Tomáš, když vycítil příležitost, byl s dědou jedna ruka a nakonec to oba dohnali tak daleko, že Petra čeká první stání u soudu. Neví, čím chtějí jeho děda a bratr argumentovat, ale děsí se, že by soud prohrál a chalupu musel vrátit. Pro jejich rodinu by to byla naprostá finanční likvidace. Trpce teď lituje, že se tak bezhlavě vrhli do stěhování a nepočkali jestli si to děda náhodou nerozmyslí. Kdyby bývali počkali, tak by mu chalupu vrátili a v rodině by byl klid. Teď může jen ve stresu čekat, jak soud o domě rozhodne. Co je ale jisté je to, že vztahy v rodině už nikdo nespraví.
Kdo je v právu a jak situaci vyřešit, aby byli všichni spokojení?
