Článek
Vypadala jako jedna z těch nenápadných babiček, které si všímají všeho, ale samy se snaží být neviditelné. Držela se tyče a zhluboka dýchala. Byl dusno. Všichni okolo koukali do mobilu, dělali, že nevidí. Ale já viděla.
Zvedla jsem se a nabídla jí místo. V tu chvíli se rozbrečela. Normálně. Uprostřed tramvaje. Sklonila hlavu, a mezi vzlyky tiše řekla:
„Byla jsem na operaci páteře. Bolí to. Ale já si netroufla říct si o místo. Nechtěla jsem nikoho obtěžovat.“
A mně se stáhl žaludek.
Nechtěla nikoho obtěžovat.
Tohle slovo mi zůstalo v hlavě ještě dlouho. Kdy se z prosby o pomoc stalo „obtěžování“? Kdy se z bolesti stala slabost, která musí mlčet? A kdy jsme my ostatní ztratili schopnost všimnout si?
Nemluvím o tom, že bychom měli každého nosit na rukou. Mluvím o tom, že existuje nemoc, bolest, únava – něco, co vidíš, když se díváš. Jenže my se nedíváme. Máme sluchátka, mobily, pohledy zabořené do země, nebo předstíráme, že „nevíme“.
Tohle není příběh o jednom gestu. Je to obžaloba nás všech.
Ta paní se mi pak svěřila, že už dvakrát zůstala v tramvaji stát, i když jí bylo na omdlení. Prý se bála, že by ji někdo seřval. Jednou ji prý dokonce mladík okřikl, že „takhle stará si má sedět doma“. Ano, opravdu.
A my se pak divíme, proč jsou důchodci podráždění, proč bývají nepříjemní nebo uzavření. Možná proto, že celý systém je učí držet pusu a krok. Po celý život makají, starají se, a pak na stará kolena dostanou lekci: „Už o vás nikdo nestojí.“
Takhle NE.
Nechci žít v zemi, kde se starý člověk bojí ozvat. Kde se babička po operaci stydí říct, že si potřebuje sednout. Kde lidé okolo dělají, že ji nevidí, aby nemuseli vstát. Kde empatie umřela, protože „každý má svých starostí dost“.
Nemáš. Nemáš tolik starostí, abys nevnímal svět. Abys neviděl člověka vedle sebe. Abys neuvolnil někomu místo.
Tohle není hrdinství. To je slušnost.
Nikomu jsem ten den nezachránila život. Jen jsem vstala a pustila sednout paní, která by si o to neřekla nahlas. A svět se nezměnil. Ale její svět možná na chvíli ano.
A možná i můj. Protože když jsem vystupovala, řekla mi: „Děkuju, že jste mě viděla.“
A to je přesně ono.
