Článek
Ten byt nebyl luxusní. Žádný designový zázrak z katalogu. Ale byl můj. Znala jsem každé vrznutí podlahy, každou skvrnu na zdi. Měla jsem tam kytky, knížky, klid. Roky jsem platila nájem včas, nikdy jsem se neopozdila ani o den. Když se rozbilo světlo, vyměnila jsem ho sama. Když kapala baterie, opravila jsem ji. Majitel mě měl ideální. Tichou. Spolehlivou. Nenáročnou.
A pak přišel e‑mail. Suchý, chladný, bez emocí.
Zvýšení nájmu o 4 000 Kč. Od příštího měsíce.
„To je trh.“ Věta, která dnes ničí životy
Zavolala jsem mu. Ptala se, jestli se můžeme domluvit, jestli je prostor na postupné navyšování, jestli bere v potaz, že tam bydlím dlouho. Odpověď byla krátká:
„To je trh. Když se vám to nelíbí, byt uvolněte.“
Žádné slitování. Žádný respekt. Jen čistá realita moci. On má byt. Já mám smůlu.
Najednou jsem nebyla člověk, ale položka. Číslo. Překážka mezi ním a vyšším ziskem.
Nájemní bydlení jako moderní past
Začala jsem hledat nový byt. A narazila jsem tvrdě. Ceny, které nedávají smysl. Garsonky za patnáct tisíc plus energie. Jedna plus jedna za dvacet, bez sklepa, bez výtahu, bez parkování. K tomu kauce, provize, poplatky. Tři nájmy dopředu. Když nemáte našetřeno, máte smůlu.
Najednou jsem pochopila, že nejde jen o mě. Že tohle se děje tisícům lidí. Že bydlení se změnilo v luxus. A majitelé to vědí. Proto si dovolí všechno.
Nejde o peníze. Jde o důstojnost.
Nešlo o to, že bych ty čtyři tisíce nezvládla zaplatit. Šlo o ten pocit. Že vás někdo drží pod krkem. Že ví, že nemáte kam jít. Že si může diktovat podmínky, protože „trh“.
Domov přestal být základní potřebou. Je to investice. Výnos. Hra s lidmi, kteří nemají na výběr.
A stát? Mlčí. Regulace žádná. Ochrana nájemníků nulová. Když jste samoživitelka, senior nebo mladý člověk bez bohatých rodičů, jste snadná kořist.
Odešla jsem. Ale cenu zaplatím dlouho.
Vystěhovala jsem se. Do menšího bytu, dál od práce, bez balkonu, bez vany. Zabalila jsem si život do krabic a pochopila, jak křehké je dnes „mít kde bydlet“.
Majitel už má nového nájemníka. Za víc peněz. Rychle. Bez výčitek.
A já? Já jsem přišla o pocit bezpečí. O jistotu. O iluzi, že když jste slušní a platíte, někdo vás ochrání.
Tohle není trh. Tohle je bezcitnost.
Dokud budeme říkat, že „to je trh“, budeme se smiřovat s tím, že lidé přicházejí o domovy. Že se stěhují ne proto, že chtějí, ale proto, že musejí. Že důstojné bydlení je privilegium, ne právo.
A jednoho dne se možná všichni probudíme v zemi, kde domov nebude samozřejmost. Jen zboží.
A pak už bude pozdě říct, že nám to vadí.
