Článek
Byla jsem unavená. Pět hodin na silnici, dvě hodiny spánku, hlava jako střep. Přijedu na benzínku, natankuji – ne do plna, jen tři čtvrtě – a pokladní mi bez mrknutí oka vystaví účet na 1 482 korun. Polkla jsem naprázdno a nahlas řekla: „To už fakt není normální…“
A v tu chvíli se to stalo.
Mladá slečna za pultem zvedla oči, cukla koutkem a naprosto vážně mi odsekla: „Tak choďte pěšky.“
Bez úsměvu. Bez ironie. Bez studu.
Benzín je luxus. A slušnost očividně taky.
Ten tón mi rezonoval v hlavě ještě dalších deset kilometrů.
Nešlo o tu částku. Nešlo o těch pár vět. Šlo o to, že si dneska kdokoli, kdo má za pultem pokladnu nebo propisku, myslí, že má patent na rozum.
Vážně jsme se dostali do stavu, kdy je úplně normální urážet lidi, co si dovolí říct nahlas, že něco stojí moc?
Plať, drž pusu a neotravuj
Celý svět se tváří, že zákazník je král. Jenže v Česku je zákazník otravná obtížná verbež, která má zaplatit a vypadnout. Nejdřív mu vyúčtují sumu, za kterou by si mohl zaletět do Itálie, a pak ho shodí jednou větou, která by neměla projít ani brigádnické směně.
A když se náhodou ohradíš? Jsi hysterka. Jsi nevychovaná. Jsi toxická.
Jen si dovol nesouhlasit
Zkus si dnes postěžovat na ceny. Nebo na kvalitu. Nebo na přístup.
Obsluha se urazí a je drzá.
Lékař tě označí za problémovou pacientku.
Pokladní tě přejede pohledem.
Servírka tě bude ignorovat.
Jen si dovol říct, že ti něco vadí. To se dneska nesmí.
Víte co? Já nebudu držet pusu
Nejsem typ, co si nechá všechno líbit. A rozhodně ne, když platím za něco, co mě má zruinovat a ještě ponížit.
Ten benzín platím ze svých peněz. Ne z dotací, ne z benefitu, ne na dluh. A když už jedu na pokraji finančních možností, nebudu si ještě nechávat nadávat.
Proč vlastně mají tyhle typy práci?
Tohle není o jedné slečně za kasou. Tohle je o celém trendu české arogance.
Kde každý „služebně výše postavený“ jedinec má dojem, že může zesměšňovat lidi, kteří jeho plat vlastně platí.
Nemáš náladu?
Jsi unavená?
Zákazník ti připomene, že všechno podražilo?
Tak si laskavě najdi jinou práci.
Ale hlavně mi neříkej, že si mám na tankování za litr a půl ušetřit.
Neříkej mi, že nemám mít auto.
A hlavně mi neříkej, že mám chodit pěšky, když já ti z toho, co za benzín platím, přispívám na výplatu.
Až tam jednou nikdo nepřijde, možná jim dojde, že slušnost není přežitek
Benzínky se začnou divit, proč lidé tankují jinde. Proč odcházejí. Proč jdou k samoobslužným stojanům, kde si sice nepovídáš s člověkem, ale taky nedostaneš pohlavek za to, že žiješ.
Nechci přehánět, ale mám chuť vozit si příště kanystr a tankovat po kapkách. Jen abych nemusela snášet další „choďte pěšky“.