Článek
Měly to být Vánoce, plné radosti. Místo toho kdykoliv si na ně vzpomenu cítím jen křivdu a vztek. Seděli jsme všichni čtyři v obýváku, jako každý rok. Vánoční stromek ozdobený, cukroví na stole, rodiče s úsměvy na tváři. A my, já a moje sestra, jsme netrpělivě čekali na hlavní dárky. Nemohli jsme se dočkat, co si pro nás naši připravili tentokrát. Byl jsem plný očekávání a nadšení, ale brzo se z toho vyklubala největší zrada mého života.
Klíčky od auta
Jako první přišla řada na mě. Rodiče mi s úsměvem podali obálku. „Doufáme, že tě to potěší,“ řekli. Když jsem ji otevřel, uviděl jsem klíčky od auta. Byl to přesně ten model, o kterém jsem mluvil už celé měsíce. Měl jsem radost. Auto je přece naprosto skvělý dárek! Ale to, co přišlo potom, mi tu radost vzalo tak rychle, že jsem měl chuť ty klíčky rovnou hodit na stůl.
Seděl jsem jako hlupák
Pak přišla na řadu moje sestra. Rodiče jí podali podobnou obálku. Rozbalila ji, přečetla obsah a začala jásat. „To snad není možné! Vy mi dáváte byt?!“ vykřikla nadšeně. Ano, slyšíte správně. Rodiče jí koupili byt. Celý byt. Žádná hypotéka, žádné starosti, žádné šetření. Prostě dostala klíče a má hotovo. Zatímco já tam seděl s klíčky od auta a snažil se nevypadat, že mě to úplně zničilo. Ale uvnitř jsem se třásl vzteky. Jak je tohle fér?
Rodičovské vysvětlení
Když jsem se konečně zmohl na slova a řekl: „To není fér,“ rodiče na mě překvapeně pohlédli. „Ale prosím tě,“ máma se snažila situaci zmírnit. „Chtěli jsme vám oběma dát něco, co vám pomůže. Ty přece potřebuješ auto, ne? Pořád jsi o něm mluvil!“
Jenže rozdíl mezi autem a bytem? To je rozdíl světů. Auto mi vydrží pár let, bude mě stát peníze na údržbě, benzínu, pojištění. A pak? Skončí na vrakovišti. Byt? To je investice na celý život. Něco, co jí může vydělávat peníze, dá jí jistotu a stabilitu. A já? Já dostal plech na kolech.
Sestra si to užívá
Moje sestra se spokojeně usmívala, vrhala na mě samolibé pohledy a s přehnanou pokorou děkovala rodičům. „Byt? To je víc, než jsem si kdy představovala! Děkuju!“ A pak se otočila ke mně. „Ale to auto je taky super, ne? Konečně můžeš jezdit, kam chceš.“ Její tón byl tak sladký, že mi z toho bylo špatně. Auto? Jo, fajn. Ale když se vedle toho porovná byt, člověk si prostě nemůže připadat jinak než jako méněcenný.
Rodičovské výmluvy
Rodiče se snažili svoje rozhodnutí obhájit. Táta prohlásil něco o tom, že moje sestra potřebuje víc stability a že já jsem spíš dobrodruh, co potřebuje svobodu. Máma přidala, že přece nemůžou dávat dárky úplně stejně, protože každý z nás má jiné potřeby. Ale tohle? To nebyl rozdíl v potřebách. To byla jasná nespravedlnost.
Celý večer jsem přemýšlel, co jsem udělal špatně. Proč si rodiče myslí, že si zasloužím jen auto, zatímco moje sestra dostane něco tak zásadního jako byt? Byl jsem snad horší? Nedělal jsem dost pro to, abych si zasloužil stejnou míru podpory? Nebo prostě jen vidí sestru jako to "lepší dítě"?
Vánoce mi zhořkly
Ten večer už jsem skoro nepromluvil. Sestra dál básnila o tom, jak si svůj nový byt zařídí, co všechno si tam koupí a jaký bude mít výhled. Já jen seděl, díval se na klíčky od auta a přemýšlel, jak dlouho mi tohle všechno bude ležet v žaludku.
Auto může být skvělý dárek. Ale vedle bytu? Je to jen drobnost a rodiče by mi měli ten rozdíl v cenách doplatit. Jinak to prostě není fér.
