Článek
To číslo na účtu nesedělo. Věděla jsem, že tam mělo být víc. Ne o stovku. Ne o tisíc. O tři sta tisíc korun. V první vteřině jsem to hodila na sebe. Že jsem asi zapomněla, že jsem něco zaplatila. Pak na banku. Na podvodníky. Na systém. Ale čím víc jsem zjišťovala, tím víc mi začalo být zle. Protože odpověď nevedla nikam ven. Vedla dovnitř. Do mého vlastního bytu. Do vztahu, který jsem považovala za pevný. Láskyplný. Rovnocenný.
Aby bylo jasno – nešlo o jednorázovou krádež. Nešlo o to, že by někdo vybral jedním šmahem celou částku. Bylo to horší. Pomalu, po malých částkách, mizely peníze z účtu. Jednou „na podnikání“, pak „na splátku“, „na nákup materiálu“ nebo „jen si to převedu a hned to vrátím“. No jistě.
Láska jako investice
Byla jsem hloupá. Hrála jsem partnerku, která ho podporuje. Která mu věří. Která „chce být oporou“. Jenže místo opory jsem byla spíš dojná kráva. A víte co? Já mu tu peněženku sama podržela. S heslem, s přístupem, s přesvědčením, že jsme jeden tým. Že děláme věci spolu. Že přece nebudeme malicherní a počítat si každou korunu.
Chyba. Velká, drahá, bolestivá chyba.
Když jsem mu položila přímou otázku, ještě to zkusil otočit. Že jsem „měla říct, že mi to vadí“. Že „přece všechno dělá pro nás“. A že „já sama jsem přece taky utrácela“. Za co prosím tě? Za nákupy v Lidlu a benzín, kterým jsem ho vozila na schůzky?
Zrada, která nejde vrátit
Ten moment, kdy si uvědomíte, že vám někdo bral peníze a při tom se vám díval do očí a říkal „miluju tě“, nejde vrátit. Je to jako když vám někdo rozšlápne duši. Nemůžete to vzít zpátky. Nemůžete to přepočítat. A hlavně, nemůžete mu už nikdy věřit.
Co je nejhorší? Ne ty peníze. Ne ten účet. Ne ty věty. Ale fakt, že jsem tomu člověku věřila víc než sobě.
Teď už počítám všechno
Zbyl mi účet mínusu a hlava plná otázek. Už nebudu dávat nikomu přístup ke svému účtu. Už nebudu věřit líbivým řečem bez důkazů. A už nikdy nepůjdu proti vlastnímu pocitu. Protože když mi intuice říká „něco tu smrdí“, tak to opravdu smrdí.
A že mi tvrdil, že ho „zničím“, když budu chtít peníze zpátky? Ať klidně padne. Já už na sebe nic padat nenechám. Třeba mi to zlomilo srdce. Ale možná je to ta nejdražší a zároveň nejdůležitější lekce, kterou jsem kdy dostala.
