Článek
Stojím v bytě, koukám na křivou lištu a poslouchám, jak mi chlap s brašnou suverénně oznámí: „Beru pět set na hodinu.“ Bez studu. Bez vysvětlování. Jako by mi právě řekl cenu rohlíku. A čeká, že kývnu, usměju se a ještě mu udělám kafe.
Ne, neudělám.
Protože první, co mi proběhne hlavou, není obdiv k řemeslu. Je matematika. Hrubá, obyčejná matematika. Osm hodin denně, dvacet dní v měsíci… to je 80 tisíc. Jasně, bude to „ne vždycky“, „ne furt“, „jsou výjezdy“, „materiál“, „daně“. Jenže i kdyby dělal polovinu času, pořád je to částka, na kterou spousta lidí nedosáhne ani s vysokou školou a deseti lety praxe.
A teď mi někdo řekněte, proč se mám tvářit, že je to normální.
Když si řeknu o víc já, jsem drzá. Když si řekne on, je „frajer“
Tohle je na tom nejvíc jedovaté. Ve firmě si řeknete o navýšení. Přinesete výsledky, argumenty, data. A stejně na vás koukají, jako byste jim ukradla kabelku. „Teď to nejde.“ „Rozpočet.“ „Počkejme na Q2.“ „Buď ráda, že máš práci.“
Řemeslník přijede, řekne 500 Kč/h, zvedne obočí, a kdo se zeptá „proč“, je okamžitě problémový zákazník. Na obtíž. „No tak si najděte někoho jiného.“Protože on si ho najde. Protože je jich málo. A my jsme se naučili platit cokoliv, jen aby to někdo vůbec udělal.
„Já mám náklady.“ Ano. A my ostatní nemáme?
Klasická obrana: „Já mám auto, nářadí, pojištění, daně.“ Dobře. Beru. Jenže co má zaměstnanec? Hypotéku, energie, dopravu, jídlo, děti, nemocenskou nula nic, nervy v kýblu. A hlavně: zaměstnanec nemá možnost zítra říct šéfovi „tak od teď 500 Kč za hodinu“. Protože by letěl jak špinavý prádlo.
Řemeslník tu možnost má. A využívá ji. Někdy férově, když je fakt dobrý. Jenže, jak je to často? Obvykle přijede někdo, kdo neumí dorovnat roh, nechá po sobě bordel a ještě vám s kamennou tváří napálí sazbu, jako by stavěl muzeum.
Hodinovka je jedna věc. Kvalita druhá.
Mně nevadí, že si šikovný řemeslník vydělá. Mně vadí ta drzost bez sebereflexe. Ten styl „zaplať a neřeš“. Ta naprostá absence soudnosti. A hlavně fakt, že zákazník dneska často nemá páku. Buď zaplatí, nebo bude bydlet v rozvrtané kuchyni až do Vánoc.
A pak slyšíte historky, jak „lidi nechtějí platit“. Ne. Lidi nechtějí platit za fušeřinu. Nechtějí platit pět set na hodinu za někoho, kdo přijede pozdě, odjede dřív, polovinu času telefonuje a výsledek vypadá, jako když to dělal nohama.
