Článek
Říkala jsem si, že si konečně najdeme společnou řeč. Že překonám napětí, vyjdu jí vstříc a poprosím ji o něco, co miluje – o její legendární recept. Můj upřímný zájem, pro ni bude znamenat příležitost zazářit. Myslela jsem si, že to bude krok k lepšímu vztahu. Že se poprvé staneme spojenkyněmi, ne soupeřkami.
Místo toho mi poslala kulinářskou sabotáž.
„Celý recept jsem ti přece napsala.“
Ano, napsala. Až na to, že omáčka chutnala jako voda z okurek a těsto se dalo použít jako izolační hmota. Jenže když jsem se jí druhý den ptala, co jsem udělala špatně, jen se teatrálně usmála a pronesla: „No jo, ne každý umí vařit od přírody.“
V tu chvíli mi došlo, že to nebyla chyba. Byla to past. Elegantní, nenápadná, přesně v jejím stylu.
Válka bez slov. Zato s moukou.
Tchyně patří k ženám, které mají své teritorium a nedovolí, aby jim ho někdo narušil. A kuchyně? Ta je pro ni posvátná. Tam vládne ona. Tam se rozdávají uznání, status a moc. A já? Já jsem byla vetřelkyně, která si dovolila chtít „její“ recept.
Ne protože bych chtěla krást slávu. Ale protože jsem chtěla zapadnout. Jenže to ona nikdy nechtěla.
Mohla říct pravdu. Mohla mě nechat, ať to zkazím sama. Ale ne. Ona to naplánovala. Špatný poměr surovin, chybějící krok v postupu, a pak jen čekala, až přijdu s výsledkem. A když jsem přišla, bylo jí jedno, jak se cítím. Hlavně že ona je zase ta zkušená, dokonalá, nadřazená.
Nakynuté ego pod pokličkou
Tohle není o jednom receptu. Tohle je o potřebě kontrolovat. O potřebě být ta lepší. A když do rodiny přijde nová žena, často to v některých tchyních probudí to nejhorší – soutěživost maskovanou péčí, pasivní agresi v hávu rady a manipulaci obalenou v cukru.
Od té doby už se neptám. Neprosím. Nedělám ze sebe holku, která se snaží zavděčit. Doma nám chutná. A když tchyně znovu nadhodí, že „bych to mohla zkusit znovu“, jen se usměju a klidně jí řeknu:
„To nebude potřeba. Vaříme si po svém. A chutná nám to víc.“
