Moje máma mi zkazila dětství. Teď se s ní nechci stýkat, nic jí nedlužím

Když někdo řekne „máma“, většina lidí cítí oporu. Já vnímám sevřený žaludek a věčný pocit, že cokoliv udělám, bude špatně. Navenek normální rodina: škola, kroužky, dovolená u moře. Uvnitř máma, která mě nikdy nepřijala takovou, jaká jsem – jen jako projekt, který je potřeba „předělat“.

Nic u ní nebylo dobře. Když jsem se smála moc, byla jsem trapná. Když jsem brečela byla jsem hysterka. Když jsem měla názor byla jsem drzá. Když jsem mlčela byla jsem uražená. Neexistovala poloha, ve které bych byla v pořádku. K tomu věčná mantra: „Kvůli tobě jsem se všeho vzdala“, „jednou mi za to poděkuješ“. Ne, nepoděkuju. Protože to nebyla láska, ale emocionální vydírání v přímém přenosu.

Místo podpory přišlo shazování. Jednička? Samozřejmost. Dvojka? Zklamání. Když mě šikanovali „nějak sis to asi vykoledovala“. Když jsem se ozvala proti nespravedlnosti „dělala jsem ostudu“. Roky jsem poslouchala, že jsem problém já, ne situace. Člověk se pak naučí držet pusu a snažit se víc, i když to nikdy nestačí.

Další level byl, když si ze mě udělala emotivní popelnici. Stížnosti na práci, chlapy, peníze. „Ty jsi jediná, koho mám.“ Když jsem zkusila říct něco o sobě, odpověď: „Teď neotravuj, nevidíš, jak mi je?“ Nebyla jsem dcera, byla jsem levný terapeut. Jenže já jsem byla dítě, ne záchranná linka pro dospělou ženu, která odmítla řešit svůj život.

Dnes, když řeknu, že se s mámou vídat nechci, spustí se chorál: „Máma je jen jedna“, „rodina je základ“. Ano, máma je jen jedna. Ale některé mámy prostě nezvládly základní věc: neubližovat vlastnímu dítěti. Mít někoho v rodném listě neznamená mít k němu doživotní závazek.

To, že mi dala jídlo, střechu a oblečení, není služba, za kterou mám do smrti splácet loajalitou. To je prostě minimum, které zvládnou i pěstouni. Všechno ostatní – ponižování, manipulace, ztrapňování před ostatními ,není „zásluha“, ale důvod k odchodu.

Trvalo mi roky pochopit, že mám právo přerušit kontakt. Nejezdit na nedělní obědy, kde mě rozebere před celým stolem. Nezvedat telefon, ze kterého se line jen kňourání a výčitky. Ve chvíli, kdy jsem to udělala, jsem se v jejím příběhu stala nevděčnou mrchou. Skutečnost je jednodušší: pamatuju si až moc dobře, jak to tenkrát vypadalo. A nechci v tom pokračovat.