Článek
Vyrůstala jsem v rodině, kde muž měl poslední slovo.
Táta rozhodoval o tom, co si oblékám, kam půjdu, s kým se budu bavit. Všechno to bylo schované za věty typu „Já tě jen chráním“ nebo „Jednou mi za to poděkuješ“.
Jenže ono to nikdy nebylo o ochraně.
Bylo to o kontrole.
A když jsem vyrostla, najednou se mu jeho svět zhroutil.
Najednou jsem si dovolila mít vlastní názor, vlastní peníze, vlastní život. Přestala jsem se ptát na svolení. A místo tiché, vděčné dcery se zrodila žena, která říká „ne“ a stojí si za svým.
A to bylo na něj moc.
Feministka podle tátova slovníku: drzá, nevděčná, neovladatelná
„Ty jsi zblbla z těch ženských, co si myslí, že nepotřebujou chlapy,“ řekl mi, když jsem mu odmítla vysvětlovat, proč nemám děti a proč mě baví práce.
„Ne, tati,“ odpověděla jsem. „Já jsem jen pochopila, že nepotřebuju povolení žít po svém.“
V jeho světě to bylo rouhání.
Podle něj žena, která mluví o rovnosti, je hysterická.
Žena, která se nebojí říct pravdu, je drzá.
A žena, která odmítá být závislá, je – jak jinak – feministka.
Slovo, které on používá jako urážku, já beru jako vyznamenání.
Protože jestli být feministkou znamená neprosedět život v kuchyni a nebát se ozvat, tak ano. Jsem feministka. A jsem na to pyšná.
Když se dcera stane zrcadlem, otec se zalekne
Myslím, že to není o ideologii.
Není to o feminismu ani o politice.
Je to o tom, že otcové, kteří vyrůstali v době, kdy ženy měly držet krok a pusu, prostě nezvládají, že jejich dcery už tohle dělat nechtějí.
Že si dovolíme nesouhlasit, odporovat, být jiné.
A oni to berou osobně.
Nevidí ženu, která stojí pevně na svých nohou.
Vidí dítě, které „zklamalo“.
A čím víc se snažíte jim vysvětlit, že nejde o útok, tím víc to berou jako zradu. Protože celý život věřili, že láska = poslušnost.
Bolest, která pálí víc než odmítnutí
Když vám tohle řekne otec, nezabolí to jen v srdci. Bolí to v samotném kořeni vaší identity.
Protože je to člověk, který vás měl naučit, že jste dost.
A místo toho vás trestá za to, že jste přestali být poslušní.
Nějakou dobu jsem se snažila to pochopit.
Hledala jsem důvody, omluvy, generace, vzorce.
Ale pak mi došlo, že to není moje práce.
Není mým úkolem být dcerou, která se zmenší, aby se její otec cítil pohodlně.
Já jsem feministka. On je ztracený muž ve starém světě.
Dnes už se neháme.
Občas mi napíše strohé „Ahoj“, ale ten vztah je studený, vypočítavý, opatrný.
A už mě to ani netrápí.
Protože já jsem si našla jiný druh rodiny – lidi, kteří mě respektují bez podmínek, bez nátlaku, bez „musíš“.
A jestli mě kvůli tomu považuje za ztracenou dceru, je to v pořádku.
Radši budu ztracená v jeho světě, než ztracená sama v sobě.
