Článek
Před pár lety jsem si myslela, že mám rovnocenného partnera. Muže, se kterým si budeme vzájemně důvěřovat. Teď? Teď mám doma něco mezi auditorem, pasivně agresivním dozorcem a mistrem v přepočítávání každé koruny, kterou utratím.
Neptá se: „Máme dost?“
Ptá se: „Proč jsi to koupila?“
„To si myslíš, že peníze rostou na stromech?“
„Kolik stál ten šampon?“
Nezajímá ho, že ten šampon mi vyhovuje, že ušetřím na dermatoložce, když se mi po něm nedělá vyrážka. On vidí číslo. A pokud není podle jeho gusta, spouští se lavina otázek. Ne zájem o mně. Čistě účetní výslech.
„Domácnost je tvoje starost, tak se starej levně!“
Když jsem měla druhé dítě, dohodli jsme se, že zůstanu déle doma. Prý to „dává smysl“. Jasně. Dává. Pro něj.
On si chodí do práce jako král. Klid, oběd, klid, kolegové.
Já doma běhám mezi plínkami, vařením, praním, nákupem, nemocemi, školkami a odpovědností za všechny a všechno.
A ještě mám být hospodárná.
Ne praktická.
Ne funkční.
Ale levná.
Jako bych byla chodící účetní kalkulačka, která má hlavně nevybočovat z rozpočtu, který stanovil ON.
On si koupí gril za deset tisíc. Já si musím obhájit ponožky pro děti.
Nejsem proti rozpočtu. Ale nechť platí pro oba.
Jenže v tomhle domě existují dvě pravidla:
- Co si koupí on, je investice.
- Co si koupím já, je rozmařilost.
Nový telefon? Potřebuje ho.
Auto? Dává smysl.
Nářadí, které použije jednou ročně? Důležité.
Já? Já když koupím druhé pyžamo, slyším:
„To jste nemohly chvíli počkat?“
Překlad: Dokud to nedovolím já, nebude nic.
Peníze jako páka: tak se dělá moderní domácí podřízenost
Dřív ženy mlčely. Dnes taky, jen místo facky dostanou otázku:
„Kolik jsi za to utratila?“
A uvnitř to bolí stejně.
Není to o částce.
Je to o tom, že se z partnera stává cenzor.
Že musím stát u dveří a odpovídat, proč jsem koupila značkový jogurt.
Že se mi vysměje, když řeknu, že jsem chtěla radost.
Že ztrácím právo rozhodovat o penězích, které i já pomáhám vytvářet.
„Ty to prostě neumíš s penězi.“ Tato věta mě zlomila.
Byla jsem nemocná, unavená, na konci sil. A když jsem navrhla, že některé věci objednám online, vytáhl na mě tuhle perlu.
„Ty to prostě neumíš s penězi.“
To není názor. To je ponižující soud.
A já si uvědomila, že žiju s někým, kdo se mě rozhodl řídit.
Chceš vědět, kolik co stálo? Fajn. Ale začneme tvým životem.
Kolik stály ty hodiny, kdy jsem žehlila tvoje košile?
Kolik stály noci, kdy jsem kojila, zatímco ty jsi spal?
Kolik stála moje psychika, když jsem musela doma sedět, zatímco ty jsi jezdil na pracovní obědy?
Nesčítáš to.
Protože tohle se do rozpočtu nevejde.
Ale tvoje důvěra by tam být měla.
Už mě nebaví být za rozmařilou. Už mě nebaví si obhajovat, že mám právo na rozhodování. Už mě nebaví být „ta nekonečnou kartou“, zatímco on je „ten zodpovědný“.
Buď jsme tým, nebo ať, si hraje na účetní sám.
