Daroval mi poukaz na nová prsa. Prý se sebou mám konečně začít něco dělat.

Seděli jsme na gauči. Měl ten svůj samolibý úsměv, který nasazuje vždy, když má pocit, že mě „překvapí“. A opravdu – překvapil. Krabička v lesklém papíře skrývala poukaz na augmentaci poprsí v jedné z těch luxusních soukromých klinik. S podpisem: „Pro mou krásku, která to potřebuje víc než si myslí.“

Nepřišlo mi to vtipné. Nepřišlo mi to ani milé. Přišlo mi to jako facka. A ještě ke všemu před lidmi.

„Já to myslel dobře,“ řekl, když viděl, jak mi tuhne výraz. „Jsi krásná, ale trochu… unavená. Tohle ti zvedne sebevědomí.“ Jo, určitě. Nejlepší způsob, jak ženě zvednout sebevědomí, je naznačit, že její tělo není dost dobré. Zatímco on si pije pivo, válí se na gauči a jeho jediný kontakt s posilovnou je v momentě, kdy kolem ní projde cestou na oběd.

Začala jsem přemýšlet, kdy přesně se ze vztahu vytratilo respektování. Kdy přestal vidět mě a začal vidět jen „projekt“. Ženské tělo jako zboží. Přetvořitelné. K vylepšení. Podle jeho vkusu. Ne podle mého.

Proč by ale měl mít někdo právo hodnotit tělo druhého člověka? Jen proto, že je ve vztahu? Jen proto, že mě kdysi „dostal“? Ne. To, že spolu žijeme, mu nedává právo mě formovat jako podle katalogu.

Mohla bych to „překousnout“. Mohla bych kývnout, vzít si to jako „kompliment“ a nechat si tělo přešít, abych mu víc seděla do představ. Ale já to odmítám.

Nejsem plastová panenka, kterou si může vylepšovat podle nálady. Nejsem „nedodělaný model“, který je potřeba doladit, aby ho mohl hrdě předvést kamarádům. Jsem žena. A moje tělo je moje. Se vším, co k němu patří, i když se už nemůžu chodit bez podprsenky, jako když mi bylo 20 let.

Místo poděkování jsem mu darovala zrcadlo. Doslova. A připnula jsem na něj vzkaz: „Možná bys měl taky začít něco dělat.“
Protože to, co tady potřebuje upgrade, není to moje tělo. Ale jeho pohled na svět.