Matky ztratily soudnost: Použitá plína pod stolem i na stole, to je realita dětských kaváren

V poslední době je stále častěji slyšet rozhořčené hlasy návštěvníků kaváren, bister a restaurací. A překvapivě to nejsou děti, které jsou trnem v oku hostů a obsluhy, ale jejich rodiče. Ti totiž naprosto rezignovali na jakoukoli zodpovědnost a nechávají své ratolesti volně pobíhat, křičet a ničit zážitek všem okolo.

Problém není v tom, že by se děti nemohly účastnit společenského života, ani v tom, že občas zakřičí nebo se zavrtí na židli. To k dětem patří. Ale co opravdu nikdo nehodlá akceptovat, je bezprizorní dítě, které svým chováním obtěžuje celé okolí, zatímco jeho rodiče zírají do mobilu nebo se vybavují, jako by to nebyla jejich věc. Jenže je to jejich věc. A jejich ostuda.

Nejde už jen o běžné nepříjemnosti jako rozsypané drobky nebo vylité pití. V dětských kavárnách a stále častěji i v běžných restauracích se objevuje další extrém: rodiče, kteří odloží použitou plenu svého dítěte přímo pod stůl. A co je horší? Jsou i tací, kteří si dovolí tu „voňavou vzpomínku“ položit přímo na stůl. Ano, na ten stůl, kde by si další host mohl za chvíli začít jíst svou oblíbenou kávu a dortík.

Podobné chování nelze omluvit. Není to projev rodičovské únavy, není to ani důsledek nepředvídatelné situace. Je to čistá neomalenost a bezohlednost. A takovým lidem by mělo být v restauracích jasně ukázáno, že tam pro jejich nevychovanost není místo.

Klasický scénář: Číšník se snaží balancovat s talíři, zatímco kolem něj pobíhají hrající si děti. Výsledek? Jídlo na zemi, hrozící zranění a rozbitý porcelán. A matky? Obvykle se neobjeví ani náznak snahy děti zkrotit.

Další příklad. Představte si, že si právě chcete vychutnat šťavnatý steak, když vám zničehonic na záda skočí cizí dítě. Žádné omluvy od rodičů, žádné krocení „malého divocha“. Jen trapné ticho, jako by to byla úplně normální věc.

Je neuvěřitelné, jak si někteří rodiče dokážou odůvodnit svou pasivitu. „Jsou to jen děti,“ ohánějí se tím nejznámějším klišé argumenten. Ano, jsou. Ale právě proto je vaší povinností si je hlídat. Kdo jiný než rodič je zodpovědný za jejich bezpečnost a chování.

Tahle neochota rodičů vychovávat a hlídat své děti narůstá geometrickou řadou. Z restaurací a kaváren, které byly dříve místem klidu a odpočinku, se stávají hřiště plné křiku a chaosu. Hosté, kteří si přijdou užít jídlo nebo kávu, odcházejí frustrovaní a naštvaní. Personál toho má často už taky dost. Neustále je vystaven stresu a řešení situací, které by vůbec neměly nastat.

Zaráží mě, jak se dnes mnozí rodiče tváří, že výchova dítěte je věc veřejná. Jinými slovy – že jejich dítě si může dělat, co chce, a okolí to má akceptovat. Pokud je někdo upozorní, aby své dítě zklidnili, často reagují agresivně nebo arogantně. „Starejte se o sebe,“ zní jejich typická odpověď. My bychom se o sebe starali rádi, to by nás však jejich děti nesměly nonstop otravovat.

Dříve byla výchova jednoduchá. Děti měly základní pravidla, která se musela dodržovat, a hotovo. Žádné pobíhání mezi stoly, žádné křičení nebo rušení ostatních. Pokud dítě pravidla porušilo, rodič zasáhl. Nikdo se nemusel cítit nepříjemně a restaurace zůstávala místem pohody.

Dnes to vypadá, že tato pravidla zmizela. Místo nich zaznívá jen alibismus a lenost. Rodiče rezignují na jakoukoli snahu korigovat chování svých dětí. Možná si myslí, že je jejich chování roztomilé. Pro ostatní je však pouze nepříjemné a otravné.

Je třeba si uvědomit, že restaurace není místo, kde by si měly děti bez kontroly hrát. Není to hřiště, není to tělocvična. Je to prostor, který má sloužit ke stolování a odpočinku. Pokud rodiče nejsou schopni své děti hlídat, měli by se raději těmto místům vyhnout.

Ostatně, stačí se zamyslet: Jak by se tito rodiče cítili, kdyby byli na místě hostů, které jejich děti obtěžují? Jak by reagovali, kdyby jim někdo položil na stůl použitou plenu? Asi by také nebyli nadšení.