Článek
Měla jsem pocit, že dělám správnou věc. Že jim nebudu být na obtíž. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně hádali, střídali u mé postele, vzdávali se výletů, víkendů nebo dovolené. Celý život jsem jim šla příkladem. Byla jsem pracovitá, obětavá, chápavá. Na své děti jsem byla přísná, ale vždy spravedlivá. Naučila jsem je, že rodina je základ. Že o své nejbližší se má člověk starat. A tak jsem to udělala — podepsala jsem přihlášku do domova důchodců. S jejich tichým souhlasem. S jejich úsměvy, které říkaly: „Mami, to bude fajn. Bude ti tam líp.“
Líp mi není. Ale nikdo se neptá.
Návštěvy řídnou. Volání mizí. Fotky z dřívějších oslav se hromadí v šuplíku. A já sedím u okna a sleduju, jak jiní staroušci vyhlížejí své děti. I já jsem dřív každý čtvrtek čekala, že přijedou. Teď jsem ráda, když si někdo vzpomene na moje narozeniny a svátek. Dvakrát do roka. Přesvědčili mě, že tohle je moje místo. A pak mě tady nechali. „Za odměnu.“
Zatímco oni žijí. Beze mě.
Na Facebook dávají fotky z dovolené v Itálii. Jejich děti skáčou do bazénu, zatímco já mžourám do světla zářivek. Píšou o rodině, o hodnotách, o lásce — a přitom si ke mně nepřijdou nesednout ani na svátek matek. Doma, kde jsem měla své kytky, svoje nádobí, svoje křeslo a místo u stolu, už nemám ani zubní kartáček. Jsem stará. A nepohodlná.
Co jsem to vychovala?
Děti, které milují jen tehdy, když se jim to hodí? Pro které je stará matka jen logistický problém? Které se neptají, jak se mám, ale kolik a kdy beru důchod? Možná jsem byla příliš měkká. Možná jsem si měla říct v životě o víc. Možná jsem se neměla tak obětovat. Protože v očích svých dětí už nejsem ta silná žena, co je vodila do školky. Jsem problém, který elegantně vyřešili.
Důchoďák není problém. Ticho je.
Kdybych tady mohla mít společnost. Vědět, že na mě nezapomněli. Ale oni už mají svůj svět. Beze mě. A já si připadám jako příloha, kterou odsunuli na kraj talíře. Nehodí se. Už nechutná. A možná je i studená.
