Článek
Znáte ten vzorec? Odmalička vás učí, že rodině se má pomáhat. I když jste unavení. I když nemáte čas. I když to znamená, že sebe odsunete na poslední místo. Protože krev není voda. A „když tě něco bolí, tak to vydrž, nejsi přece žádná princezna.“
Já tohle poslouchala celé dětství. A pokračovala i v dospělosti. Protože jsem byla zvyklá. Protože jsem si myslela, že je to normální. Protože jsem si dlouho neuvědomila, že to, co dělám, není pomoc, ale dobrovolné otroctví.
Když něco chtějí oni, je to samozřejmost. Když něco chci já, je to drzost.
Můj telefon? Většinou zvoní jen v jediném případě – když někdo z rodiny něco potřebuje. „Hele, mamka neví, jak vyplnit daňové přiznání, mohla bys jí to zítra udělat?“ „Teta od babičky nemá jak se dostat k doktorovi, vezmeš ji?“ „Pohlídáš děti? Já mám zrovna kadeřníka a ty přece ještě nemáš vlastní rodinu.“
A když řeknu, že se mi to nehodí? Že mám své věci, svou práci, svůj život?
Ticho. Nebo hůř – pasivní agrese. Výčitky. Narážky. Vzdechy. Emoční manipulace.
„To bych do tebe neřekla. Taková se z tebe stala kariéristka?“
„To už nejsi naše holčička.“
„To jsme tě takhle vychovali?“
Z mé ochoty se stal jejich nárok
Oni totiž vůbec nechtějí slyšet, že mám také život. Že mám plné zuby svých vlastních povinností. Že nestíhám. Že nechci. Že už nemůžu.
Pro ně je moje pomoc samozřejmost. Automat. Stisknou tlačítko – a já přiběhnu. Přijedu. Udělám. Zaplatím. Poskytnu. Zorganizuju.
A pak jedu domů. Bez poděkování. Bez uznání. S výčitkami, že jsem toho udělala málo.
Zneužívání, které se maskuje za „rodinnou soudržnost“
Jasně. Oni by to takhle nikdy nenazvali. Oni přece jen „požádali o pomoc“. Jenže to není prosba, když je odmítnutí trestáno opovržením. Když se mnou přestanou mluvit. Když se mi posílají urážlivé SMSky. Když se cítím jako nejhorší člověk pod sluncem, jen proto, že jsem si dovolila říct, že nemůžu.
Takhle vypadá citové vydírání. A i když je schované za masku lásky a rodinné blízkosti, pořád je to vydírání.
Co kdybych jim poslala fakturu?
Někdy si dělám legraci, že jim za všechny ty roky pošlu fakturu. Za úklidy. Za hlídání. Za opravy. Za jízdy taxíkem. Za konzultace, které by jinde platili zlatem. A že bych jim připsala i ty hodiny, kdy jsem kvůli nim rušila vlastní plány. Přepisovala si diáře. Nechala ze sebe ždímat energii, která mi pak chyběla i pro mě samotnou.
Ale vlastně to vůbec není vtipné.
Protože já jsem se jim nepostavila. Já jsem jim to dovolila. Já jsem byla ztělesněná ochota. A oni si na to zvykli.
Ale teď je konec
Nevím, co přesně ve mně prasklo. Možná to byla ta poslední scéna, kdy jsem se po těžkém týdnu odmítla stavit u mámy a slyšela: „Změnila ses. Už nejsi naše holka.“
Možná právě to byla ta věta, která mi otevřela oči. Nejsem „jejich“. Jsem svá. A to znamená, že mám právo si chránit své hranice. Mám právo odmítnout. Mám právo žít podle sebe, ne podle očekávání jiných.
