Článek
Nikdy jsem s rodiči neměla ideální vztah.
Všechno se počítalo – kdo komu pomohl, kdo komu co dluží, kolik stála ta nebo jiná laskavost. A když jsem se zasnoubila, čekala jsem, že se aspoň tentokrát projeví radost. Jenže místo gratulace přišla studená sprcha: „To je tvoje věc, my si svoji svatbu taky platili sami.“
Rozumím, každý má právo na svůj názor. Ale mezi „nepřispějeme“ a „ani nepřijdeme s gratulací“ je pořádný rozdíl.
Rodiče se tvářili, že jsem si vybrala luxus, který jim nepřísluší financovat. Jenže já nežádala luxus. Chtěla jsem zájem. Podporu. Aspoň trochu hrdosti, že jejich dcera konečně našla někoho, kdo ji bere vážně. Místo toho přišlo jen chladné ticho a slova o tom, že „všichni se berou, to není žádná zásluha“.
Cizí lidé mi přáli víc než vlastní rodina
Když jsem pak viděla, jak se do svatby zapojují jeho rodiče – pomáhají, ptají se, zajímají se – zatímco ti moji ani neotevřeli zprávu s pozvánkou, něco se ve mně zlomilo.
Nešlo o peníze. Šlo o to, že si mě nikdo z nich nedokázal vážit, dokud z toho něco neměl. Když šlo o opravu domu, byli první s nataženou rukou. Když jsem chtěla, aby stáli vedle mě v nejdůležitější den mého života, neměli zájem.
A pak se tvářili dotčeně, když jsem řekla, že na svatbu teda nejsou zvaní.
Prý jsem drzá, nevděčná, že jsem zradila rodinu. Jenže rodina, která vám nepřeje štěstí, není rodina. Je to jen společenství lidí, kteří vás drží dole, jen abyste si nikdy nedovolili vyrůst.
Když se role obrátí
Celý život jsem poslouchala, že musím být slušná, že rodina je všechno.
Jenže jakmile jsem začala stát na vlastních nohou, přestala jsem být jejich „hodná holčička“.
Najednou jsem si dovolila říct nahlas, že si nezasloužím pohrdání. Že kdo mě nepodporuje, nemá nárok být součástí mé radosti. A to byl pro ně zločin. Protože v jejich světě je dcera, která má sebevědomí, drzá.
Měli pocit, že svatba je příležitost, kde se ukážou, pochlubí, že mají úspěšnou dceru. Ale úspěch je zajímal jen tehdy, když mohli stát vedle mě a tvářit se, že za něj nesou zásluhu.
Nechci přetvářku
Když jsem jim to oznámila, nastalo ticho.
Táta se urazil, máma brečela a volala všechny možné příbuzné, aby se dozvěděli, „jakou má nevděčnou dceru“. Jenže víte co? Mně bylo poprvé v životě jedno, co si kdo myslí. Protože když vám někdo dlouhodobě bere klid, je to osvobození, ne ztráta.
Nesnáším to pokrytectví – když se lidé, kteří vás ponižují, chtějí fotit do rodinného alba, jako by vás milovali.
Ne, nebudu stát před oltářem a usmívat se na někoho, kdo by nejradši viděl, jak to celé ztroskotá.
Nechci se otáčet na svatbě a vidět jejich zamračené obličeje, slyšet jejich ironické poznámky a cítit jejich chlad.
Radši menší svatbu s lidmi, kteří mě mají rádi, než plnou místnost těch, co čekají, kdy zakopnu.
