Článek
„Víš, já tě fakt miluju, ale dokud si tě nevezmu, nechci s tebou spát.“ Tahle věta mi přistála na stole jako morální bomba. Čekala jsem všechno, ale rozhodně ne to, že budu ve třiceti letech čekat na sex jako na střední. A to ne proto, že bych byla nymfomanka, ale protože jsem dospělá. Mám vlastní život, vlastní tělo a vlastní hranice. A že by si na ně měl nárokovat razítko z matriky, to mi přišlo jako výsměch.
Chvilku jsem si říkala, jestli to náhodou není romantický. Že by konečně někdo, kdo mě nechce jen kvůli posteli? Někdo, kdo ctí hlubší hodnoty? Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi to začalo smrdět.
Ne, není to romantika. Je to kontrola.
Tohle není o morálce. To je o moci. O podmínce. O testu, kterým mě tenhle pán postavil do role žačky. Ať dělám cokoliv, sex bude až za odměnu. A odměnu, kterou mi mi udělí on. Ne já. On je totiž ten duchovní, ten pevný, ten, co má zásady. A já? Já mám buď poslouchat, nebo být „ta, co to nezvládla“.
Jenže, já na tohle hrát nebudu. Já nejsem holčička, co čeká, až jí pan správný dá pusu za to, že byla celý rok hodná. Nejsem nástrojem jeho osobního růstu, sexuálního detoxu nebo „duchovní cesty“. A hlavně – nenechám si vnutit myšlenku, že mé touhy jsou méněcenné, pokud nejsou korunované snubákem.
Opravdu čeká na svatbu… nebo na jistotu?
Je totiž až podezřele pohodlné prohlašovat: „Spát s tebou nebudu, dokud si tě nevezmu.“ Protože to zároveň znamená: „Nepůjdu s tebou ve vztahu do hloubky, dokud si tě nezavážu.“ Je to jen zbabělost převlečená za ctnost. Místo, aby mě poznal se vším všudy – v posteli, ve slabosti, v blízkosti – chce mě držet na distanc a udržet iluzi. A já mám zatím čekat a doufat, že jednou budu dost dobrá, abych si zasloužila jeho… tělo.
Díky, ale ne. Nechci být součástí jeho hry o čistotu. Nechci, aby mi někdo určoval tempo vztahu podle svých ideologických mantinelů. Nechci být testovaná. Nechci být vychovávaná. Chci partnera. Ne kazatele.
Tělo není zbraň. A láska není smlouva.
To nejděsivější na celé situaci je, kolik žen si myslí, že něco podobného je důkaz lásky. Že když muž řekne „počkáme“, znamená to, že je vyzrálý. Jenže spíš než zralost to ukazuje na neschopnost být jim skutečně blízko. Protože blízkost není o čekání na dokonalé podmínky. Blízkost je o ochotě být zranitelný tady a teď. A to, co tenhle „pan zásadový“ dělá, není ochota – je to úhyb.
Čekat? Klidně. Ale ne na rozkaz.
Chceš čekat na sex, protože to tak cítíš? Super. Ale jakmile to začne být „buď se vezmeme, nebo nic“, už to není o citu. Už je to vydírání. A vztah postavený na podmínkách, ultimátech a pasivní agresi? Díky, nechci. Na to už nemám věk, čas ani chuť.
Takže milý můj: přeju ti hodně štěstí. Až si najdeš nějakou, co bude šťastná, že na sebe musí čekat jako na výplatu. Já mezitím půjdu žít život. Bez podmínek. Bez her. A s někým, kdo chápe, že láska není čekárna.
