Článek
Nikdy nezapomenu na první večer, kdy jsem předstírala orgasmus.
Ani na desátý. Ani na stý.
Pamatuju si přesně, kdy jsem se poprvé přistihla, že se během sexu dívám do stropu a v hlavě si plánuju nákupní seznam.
A pamatuju si taky, kdy jsem začala nenávidět své vlastní tělo, protože mě zradilo. Nedokázalo reagovat. Nedokázalo se vzrušit. Nedokázalo se radovat.
Ale dnes už vím, že mě nezradilo tělo.
Zradil mě muž, který si myslel, že stačí si mě vzít a automaticky mě tím vlastnit i v posteli.
Milovala jsem ho. Ale on mě nikdy doopravdy neposlouchal
Na začátku byl něžný. Pozorný. Chtěl mě. Jenže jakmile mě měl, všechno se změnilo.
Sex se stal povinností. Pro mě. A rutinou. Pro něj.
A když jsem se mu jednou pokusila říct, že mi to nevyhovuje, jen pokrčil rameny a utrousil, že bych možná měla „číst méně ženských časopisů“.
Ano, přesně tak.
Když muž selhává, je to žena, kdo je přecitlivělá, náročná, zkažená pornem, hysterická nebo „málo vděčná“.
A tak jsem mlčela.
V tichu jsem si přestala holit nohy.
V tichu jsem se přestala dívat do zrcadla.
V tichu jsem si začala myslet, že TOHLE je prostě sex. Že TOHLE je všechno, co mi život nabízí.
Každý akt byl jako trapný skeč. A já v něm byla kompars
Bylo to vždycky stejné: polibek, sahání a pak hrrr, hotovo.
Nikdy nepočkal. Nikdy se nezeptal. Nikdy mu nepřišlo zvláštní, že já skončím vždycky dřív než on.
Tedy – skončím.
Skončím s falešným vzdycháním, křečovitým stiskem a obličejem otočeným do polštáře, aby neviděl, že brečím.
Roky jsem hrála. Dokonalou ženu. Matku. Manželku. Milenku.
Ale uvnitř jsem umírala.
A on?
Ten ani netušil, že něco není v pořádku.
Protože přece: „Sex máme často. Tak co bys ještě chtěla?“
Když jsem mu to konečně řekla, zničil mě pohledem
Bylo to v kuchyni. Seděli jsme u stolu.
A já řekla tu nejodvážnější větu mého života:
„Nepřitahuješ mě. Neuspokojuješ mě. Necítím se s tebou jako žena.“
V tu chvíli se zatvářil, jako bych ho podvedla.
Nechápal. Byl v šoku. A pak spustil, že jsem „zase začala něco dramatizovat“.
Že si mám „koupit vibrátor“.
Že „tohle si žádný chlap nemusí nechat líbit“.
Že „ženská jako já by měla být ráda, že ji ještě někdo chce“.
A tehdy jsem pochopila, že tohle není láska.
Tohle je únos těla i duše.
Neodešla jsem. Ale přestala jsem hrát
Zůstala jsem. Ale přestala jsem se snažit. Přestala jsem ho líbat.
Postel se změnila v minové pole. Doteky v nepříjemný rituál.
Začala jsem se bát, že zestárnu a už nikdy nezažiju skutečné vzrušení.
Že budu až do smrti předstírat potěšení, které se nikdy nestalo.
Ale pak přišla jiná žena. Ne, nebyla milenka. Byla to terapeutka.
A ta mi řekla jednu větu, která mě osvobodila:
„Máte právo nebýt uspokojená. A máte právo to říct.“
Dnes už nelžu. A neomlouvám se za touhu
Nevím, jak to skončí. Nevím, jestli to náš vztah přežije.
Ale vím jedno – už nikdy nebudu hrát roli.
Nejsem frigidní. Nejsem zlá. Nejsem rozbitá.
Jsem jen žena, která po letech odhodila náhubek.
A která si dovolila říct:
Chci být milována. Opravdově. Celá.
Děkuji Magdě za příběh.
