Článek
Nejdřív jsem si myslela, že se spletla. Že jsem špatně slyšela.
Stál přede mnou, s pohledem psa, který ví, že udělal průser, ale i tak zkouší, jestli to ještě nějak uhraje. A pak to vypustil z pusy.
Že to prý nebylo plánované.
Že to nebylo nic vážného.
A že jsem ho vlastně nepodržela v době, kdy to potřeboval.
Prý jsem byla poslední dobou jiná.
Málo vřelá. Málo jemná.
Málo ženská.
Málo usměvavá.
A tak se nechal utěšit. Nahou cizí ženou.
Už dlouho jsem nezažila větší urážku než tenhle pokus o alibi
Zatímco já jsem doma táhla každodenní realitu, zatímco jsem zvládala práci, nákup, termíny, unavené tělo i vlastní vyčerpanou psychiku, on přemýšlel, jak by si zvedl náladu.
A zvedl si ji u jiné ženy.
Bez studu. Bez přemýšlení. Bez výčitek.
A pak se mnou seděl na gauči a rozebíral, jak jsem se prý změnila.
Ne, nezměnila jsem se.
Jen jsem si přestala hrát na panenku, co se pořád culí, i když se uvnitř rozpadá.
V jeho hlavě jsem selhala
Nebyla jsem tichá dekorace, která se včas usměje a včas zmizí.
Nebyla jsem výtisk ženského magazínu s věčně nalepeným úsměvem a bez požadavků.
Byla jsem unavená, vyčerpaná, frustrovaná – ale pořád jsem se snažila.
O něj, o nás, o to, aby věci držely pohromadě.
Ale v jeho světě to nestačilo.
V jeho světě jsem měla být zdroj energie, který dobíjí, hladí a především neruší.
A když se mu rozpadl tenhle ideál, nešel si pro řešení.
Šel si pro rozptýlení. Do jiné postele.
Všechno, co udělal, omluvil mým úsměvem. Nebo spíš jeho nedostatkem
Prý si chtěl jen připomenout, že je žádoucí.
Že ho ještě někdo chce.
Že ještě není starý, nudný, nepotřebný.
Že má pořád jiskru.
A já tam jen seděla, poslouchala ty výčitky a v duchu počítala všechny chvíle, kdy jsem jeho potřeby dávala před svoje.
Všechny večery, kdy jsem mlčela, i když mě něco bolelo, jen abych neměla nálepku hysterky.
Všechny momenty, kdy jsem se přemáhala, protože „on je přece taky unavený“.
A teď jsem si vyslechla, že za jeho nevěru může moje únava.
Že kdybych se víc usmívala, možná by se nešel „přitulit jinam“.
Nakonec jsem se usmála. Ne na něj. Na sebe
Bylo to jako přepnutí.
Najednou jsem viděla všechno jasně.
Nebyl to slaboch, nebyl to zrádce.
Byl to malý kluk, který si plete pohodlí s láskou a loajalitu s výhodou.
A já jsem se po dlouhé době opravdu usmála.
Protože jsem věděla, že od této chvíle už nikdy nebudu ta, co si za cizí zrady dává za vinu.
Dnes vím, že můj nedostatek úsměvu nebyl problém. Byl obranný reflex
Tělo i duše si někdy samy řeknou, že už je toho dost.
A ten úsměv, který chyběl?
Nebyl znakem selhání. Byl varováním.
Byl tichým křikem, že se něco drolí, že se něco ztrácí.
A místo aby si toho někdo všiml, tak šel jinam.
Za pohodlím. Za potvrzením. Za někým, kdo zatím neví, že i tohle jednou unaví.
Ale já už jsem věděla svoje.
A místo usmíření jsem si vybrala ticho.
A za tím tichem pak přišlo to jediné, co dávalo smysl.
Konec.
Děkuji Věře za příběh.
