Článek
Četla jsem dnes články, v nichž autorka píše o svých rodičích – o tom, že ji zneužívají, že jí vyčítají peníze do ní vložené v dětství, a že by jim nejradši vystavila fakturu za všechny roky pomoci nyní.
Je to silné, upřímné a pochopitelné. Jenže právě tam, kde je nejvíc bolesti, začíná možnost porozumění.
Já věřím, že si své rodiče vybíráme.
Ne proto, že by to bylo snadné, ale proto, že naše duše potřebuje určitou zkušenost.
Někdo se narodí do laskavé rodiny, jiný do studené. Někdo mezi citové vyděrače, jiný mezi mlčící pozorovatele.
A přesto všechno to patří k naší cestě.
Rodiče jsou zrcadla – ne vždy příjemná, ale přesná.
A když nám něco vyčítají, často nám jen ukazují to, co sami děláme vůči nim.
Když jim vyčítáme, že nám brali energii, čas nebo pozornost – a oni nám vyčítají, kolik jsme je stáli – jen se navzájem díváme do stejného zrcadla z opačné strany.
A přitom by stačilo jediné: přestat účtovat.
Ne každý miluje stejně.
Někdo miluje z povinnosti – protože se to „má“.
Někdo z potřeby – protože se bojí ztráty.
A někdo prostě z radosti, protože jinak nemůže.
Pomáhat z povinnosti je dřina.
Pomáhat z lásky je dar.
Protože láska není směnka ani smlouva – je proud, který plyne, když mu nebráníme.
Někdy si říkám, že by bylo dobré opravdu si vystavit fakturu za lásku.
Ne proto, abych ji poslala druhým, ale abych se sama na chvíli zastavila a uviděla, kolik jsem už dala.
A připomněla si, že i já mám právo odpočívat.
Protože láska k druhým bez lásky k sobě je prázdná nádoba.
Rodina není jediný prostor, kde si můžeme pomáhat.
Pomoc, která vychází z otevřeného srdce, se vždy vrátí – možná ne od těch, kterým jsme ji dali, ale odjinud.
A to je právě to kouzlo života:
nic, co dáme s čistým úmyslem, se neztratí.
A tak už si nevystavuji faktury jiným lidem.
Jenom sobě.
Za trpělivost.
Za sílu.
Za odvahu jít dál.
Za to, že i po tolika ranách dokážu ještě milovat.
