Článek
Dnes ráno jsem šla ven s mým drahým pejskem.
Ziggy je americký bezsrstý teriér, takže když se potká s jiným psem, první, co udělají, je velmi důležitý společenský rituál.
Očuchají si zadky.
Ano.
Přesně takhle.
Žádné:
„Dobrý den, dovolte mi, abych vám vysvětlil, kdo jsem, jaké mám vzdělání a proč jste mě vlastně urazil před třemi týdny.“
Ne.
Zadek.
Dvě vteřiny.
Hotovo.
Pak se rozhodnou.
Buď:
- zamávají ocasem
- nebo zavrčí
- nebo jeden odejde
- nebo se chvíli honí jako blázni
- nebo se obejmou...
Ale hlavně – neřeší to ještě tři měsíce později.
My lidé máme úplně jiný styl.
Potkáme někoho, kdo se na nás divně podívá.
A místo očuchání nastane:
- analýza
- rozbor
- interpretace
- a nakonec diplomová práce na téma„Co tím asi myslel“.
Pak přijdou pomluvy.
Pak další interpretace.
Pak přítelkyně, která nám vysvětlí, že ten člověk je vlastně strašný manipulátor.
A nakonec se urazíme na deset let.
Psi to mají vyřešené.
Buď si řeknou:
„Jo, dobrý pes.“
Nebo:
„Tady radši rychle pryč.“
A jde se dál.
Bez dramatu.
Bez intrik.
Bez pomsty.
Samozřejmě existují psi, kterým je lepší se vyhnout.
Stejně jako lidem.
Na každé procházce totiž můžeš potkat:
- veselého labradora
- filozofického jezevčíka
- nebo nevychovaného pitbulla, který si myslí, že jsi zrovna večeře.
To není odsudek.
To je realita.
Protože socializace není jen hezké slovo z psychologické knihy.
Je to schopnost poznat:
👉 s kým si můžu čichnout
👉 a komu je lepší uhnout z cesty.
Možná bychom se od psů mohli naučit tři věci:
- Pozdravit.
- Rychle poznat energii druhého.
- A když to nejde – prostě jít dál.
Bez nenávisti.
Bez pomluv.
Bez dramatického monologu na Facebooku.
Ziggy právě potkal dalšího psa.
Proběhl rituál.
Očuchání.
Rozhodnutí.
Obejmutí.
A každý šel svou cestou.
Někdy si říkám, že kdyby tohle dělali i lidé, ušetřili bychom si polovinu lidských konfliktů.
A také spoustu zbytečných hejtů na internetu.
