Článek
Čtu si komentáře pod článkem o prvním máji.
Jedni vzpomínají, druzí kritizují.
A mezi nimi se rozjíždí něco, co už vlastně vůbec nesouvisí s průvody ani s režimem.
Nadávky.
Posměch.
Povýšenost.
A říkám si:
Opravdu řešíme minulost?
Nebo jen znovu ukazujeme, jací jsme dnes?
Je vlastně jedno, v jaké době se narodíme.
Socialismus, kapitalismus, jakýkoliv systém.
Vždycky se najdou lidé, kteří budou druhé shazovat.
A vždycky se najdou ti, kteří budou hledat, jak se domluvit.
Doba se mění.
Člověk až tak ne.
Možná je jednodušší hodnotit druhé než podívat se na sebe.
Říct:
„Oni byli zmanipulovaní.“
„Oni byli naivní.“
„Oni byli špatní.“
Ale co my?
Umíme dnes spolu mluvit bez urážek?
Umíme respektovat jiný pohled?
Umíme se zastavit dřív, než někoho shodíme jen proto, že nesouhlasí?
Často chceme lepší svět.
Ale začínáme u těch druhých.
Jenže to nefunguje.
Když nemám rád sebe, těžko budu mít rád druhé.
Když nemám hranice, nemůžu je chtít po ostatních.
Když neumím pracovat se svými emocemi, nemůžu čekat, že to zvládne někdo jiný.
Možná bychom si měli položit jednodušší otázku než „jaké to bylo tehdy“.
Jací jsme teď?
Protože svět se nemění tím, že ukážeme na viníka.
Mění se tím, že každý z nás udělá malý krok:
ztiší se
přizná si vlastní chybu
a zkusí být o kousek lepší než včera
Nejde o první máj.
Nejde o režim.
Nejde ani o minulost.
Jde o to, jestli se jako lidé chceme opravdu posunout.
A to nezačíná v komentářích. Ani kladných, ani záporných.
Začíná to v nás.
