Článek
Včera jsem slyšela zajímavou teorii.
Dnešní generace kolem třiceti a čtyřiceti let to má prý mimořádně těžké. Svět je rychlý. Internet. Sociální sítě. Umělá inteligence. Práce. Děti. Hypotéky. Neustále se něco mění.
A několik generací před nimi?
Ty prý žily víceméně stejným způsobem života.
A oni chudáci to nyní odnášejí. Svět se jim zrychlil.
Chvíli jsem na to koukala a dostala vztek. Jo,…a pořádný.
A potom mě napadlo, jestli jsme se náhodou všichni nezbláznili.
Protože když se vrátím jen několik generací zpátky, žádný poklidný svět tam nevidím.
Vidím první světovou válku.
Hospodářskou krizi.
Nacisty.
Gestapo.
Koncentrační tábory.
Přídělové lístky.
Rodiny, kterým někdo vzal majetek.
Rodiny, kterým někdo vzal příbuzné.
Pak komunistický převrat.
Znárodňování.
Politické procesy.
Tanky v ulicích.
Normalizaci.
Lidi, kteří si museli dávat pozor na to, co řeknou a před kým to řeknou.
A potom přišel rok 1989 a během několika let se zase změnilo skoro všechno.
Kde přesně v tomhle příběhu bylo těch několik generací, které žily pomalu, stabilně a jednoduše?
Já je nějak nemůžu najít.
Ano, dnešní svět je rychlý. Ale rychlost ještě není tragédie.
Tohle neříkám proto, abych soutěžila, kdo měl horší život.
To je jedna z nejhloupějších soutěží, které lidstvo vymyslelo.
Dnešní třicátníci mají problémy, které jsme my neměli. Bydlení je pro mnoho mladých lidí absurdně drahé. Digitální svět vytváří tlak, který jsme neznali. Člověk může mít pocit, že musí být dostupný pořád, vědět všechno, stíhat všechno a ještě u toho dobře vypadat.
To beru.
Co ale neberu, je další krok:
Svět zrychlil, takže já musím zrychlit taky.
Proč?
Kdo vám to nařídil?
Umělá inteligence vám ušetřila dvě hodiny práce?
Výborně.
Tak máte dvě hodiny.
Nikde není napsáno, že je musíte okamžitě prodat zaměstnavateli, naplnit dalšími sedmi úkoly nebo využít k tomu, abyste byli ještě produktivnější.
Můžete se jít projít.
Můžete si číst.
Můžete si hrát s dítětem.
Můžete nedělat vůbec nic.
To poslední je mimochodem stále legální.
Možná není problém jen v tom, kolik toho musíme. Možná taky v tom, kolik toho chceme.
Tady už začínám být nepříjemná.
Protože mám někdy pocit, že jsme si strašně rozšířili seznam věcí, bez kterých údajně nejde normálně žít.
Nestačí bydlet.
Bydlení musí nějak vypadat.
Nestačí auto.
Máme představu, jaké auto odpovídá našemu postavení.
Nestačí dovolená.
Děti přece musí něco zažít.
Nestačí telefon.
Nestačí oblečení.
Nestačí restaurace jednou za čas.
Nestačí obyčejný život.
A sociální sítě nám každé ráno ochotně ukážou člověka, který má všechno ještě o patro výš.
Potom jsme vyčerpaní z běhu za životem, který jsme si sami definovali jako minimum.
A říkáme, že nás k tomu donutila doba.
Možná někdy ano.
A možná někdy ne.
Pamatuji si, jak jsem počítala rohlíky
Byla devadesátá léta a já jsem někdy přemýšlela, jestli koupím tři rohlíky, nebo šest.
Protože i těch pár korun hrálo roli.
Nepíšu to proto, abych dostala medaili za utrpení.
Nedostanu ji a nechci ji.
Píšu to proto, že dnes slýchám zvláštní představu, že lidé mojí generace došli k tomu, co mají dnes, jaksi automaticky.
Jako bychom se ve třiceti probudili v životě, který máme v šedesáti.
Neprobudili.
Trvalo nám třicet let, než nám bylo šedesát.
Překvapivě.
A mezitím jsme něco vydělali, něco ztratili, něco pokazili, něco splatili, něco vybudovali a spoustu věcí jsme prostě neměli.
Možná právě tady vzniká část generačního nedorozumění.
Když je vám sedmatřicet, nesrovnávejte svůj majetek s člověkem, kterému je jednašedesát.
Srovnáváte první polovinu svého příběhu s jeho téměř hotovou knihou.
A pak je tu věc, kterou považujeme za samozřejmost
Bezpečí.
Já dnes můžu napsat, že se mi nelíbí vláda.
Můžu napsat, že se mi nelíbí prezident.
Můžu napsat, že se mi nelíbí tahle země.
Můžu se sbalit a odjet.
Můžu podnikat.
Můžu změnit práci.
Můžu studovat v šedesáti.
Můžu se učit jazyk.
Můžu si koupit letenku a za několik hodin být na druhém konci Evropy.
A večer nemusím poslouchat kroky na schodech a přemýšlet, jestli si pro mě někdo jde kvůli tomu, co jsem včera řekla.
Tohle všechno jsme si zvykli považovat za kulisu.
Jenže ono to není kulisa.
Je to neuvěřitelné privilegium místa a doby, do které jsme se narodili.
Nemusím být český vlastenec, abych to viděla.
Můžu nadávat na českou mentalitu, na věčné brblání, na zamračené obličeje i na počasí.
A přesto můžu vědět, že žiju v bezpečné, svobodné a bohaté části světa.
Obojí může být pravda současně.
Nemusíme být vděční za každou blbost
Nesnáším motivační poučky typu „buďte vděční za to, co máte“.
Když je něco špatně, má se to změnit.
Když nemám peníze, můžu hledat způsob, jak vydělat víc.
Když mě ničí práce, můžu se pokusit najít jinou.
Když se mi nelíbí místo, kde žiju, můžu se pokusit odejít.
A někdy to nejde.
Pak přichází ta nejméně instagramová disciplína ze všech:
smířit se s tím, co právě změnit nemůžu, a přestat tomu každý den odevzdávat další kus života.
To není rezignace.
To je dospělost.
Každá generace dostala jiné karty
Někdo dostal válku.
Někdo totalitu.
Někdo chudobu.
Někdo rok 1989 a svět, který se mu během několika let převrátil naruby.
A někdo dostal internet, drahé byty, sociální sítě a umělou inteligenci.
Nevím, podle jakého matematického vzorce se rozhoduje, který balíček je nejhorší.
A vlastně mě to nezajímá.
Protože máme jen ten svůj.
Můžeme celý život vysvětlovat, proč právě naše generace dostala ty nejhorší karty.
Nebo s nimi můžeme začít hrát.
A já bych možná začala tím, že přestanu považovat obyčejný, bezpečný a svobodný život za málo.
