Článek
Instagram nás naučil, že lilek má být smažený vějíř, vejce musí být turecké a snídaně by měla vypadat, jako kdyby ji připravovalo pět lidí pro titulní stranu časopisu. A mně se poslední dobou čím dál víc chce obyčejné jídlo. Možná proto, že jsem konečně přišla na chuť i obyčejnému životu.
Vařit jsem se začala učit někdy kolem deseti let. Takže přibližně v roce 1975.
Ne proto, že by mě maminka posadila ke kuchyňské lince, uvázala mi zástěru a předávala mi rodinné recepty z generace na generaci.
Moje maminka byla prostě jiný typ ženy.
Poměrně brzy mi došlo, že pokud čekám, že mě někdo naučí háčkovat, plést a vařit, budu čekat dost dlouho. A protože jsem odmalička velmi ráda jedla, rozhodla jsem se v těchto disciplínách zachránit sama.
Doma bylo pár kuchařek.
Jednu jsem milovala.
Nebyla to jen sbírka receptů. Byl to takový sešit s příběhem mladé dívky, která se učila vařit a připravovala jídlo svému bratrovi a jeho kamarádovi. Pamatuji si mnohem víc atmosféru než jednotlivá jídla. Ona se bála, že něco pokazí. Kluci jedli. Chválili. A ona měla obrovskou radost.
Nic dramatického.
Nikdo neumíral. Nikdo se nerozváděl v přímém přenosu. Nikdo nepotřeboval do třiceti sekund zachránit svět ani vybrat peníze na nějakou tragédii.
Holka prostě uvařila oběd a někdo jí řekl, že je dobrý.
A mně to připadalo nádherné.
Možná právě takové malé příběhy mi dnes chybějí. Příběhy, které nejsou vyrobené pro cílovou skupinu, optimalizované na emoce a rozřezané algoritmem na správně velké kousky. Příběhy, kde radost může být prostě radost a smutek smutek. Bez dalšího obchodního modelu.
Z té kuchařky se stala moje malá bible.
A začala jsem vařit.
Později mamka chodila na směny a o víkendech jsme zůstávali doma s tátou. Vařila jsem nám obědy.
Dodnes si pamatuji, jak moje jídlo chválil.
Je zvláštní, co člověku zůstane v hlavě. Ne drahé restaurace. Ne degustační menu o sedmi chodech. Ale táta u stolu, který řekne, že se vám něco povedlo.
Pak přišla gastronomie
Jídlo mě nepřestalo zajímat nikdy.
Jen jsem časem zjistila, že mě příliš nebaví vařit přesně podle slavných kuchařů.
Mnohem raději otevřu lednici.
Mám tam pět věcí, které spolu na první pohled nemají nic společného, a začnu přemýšlet.
Co kdybych dala tohle k tomu? A trochu tohohle? A co zázvor? Nebo kmín? Tahini? Kousek něčeho českého, něco z čínské kuchyně, něco z ájurvédy…
A najednou vznikne jídlo.
Tohle mě baví.
Jenže ono to funguje až ve chvíli, kdy člověk něco zná. Musíte vědět, co se k čemu hodí. Jak chutná kyselé vedle sladkého. Co udělá tuk. Co koření. Co potřebuje dlouho a co zabijete pěti minutami navíc.
Je to vlastně podobné jako kreslení.
Můžete improvizovat, až když máte z čeho improvizovat.
A potom přišel Instagram.
Lilek, který ovládl republiku
Někdo vezme lilek.
Nakrájí ho do vějíře.
Obalí ho.
Osmaží ho.
Vypadá to výborně.
Řeknete si: To musím zkusit.
Jenže druhý den na vás tentýž lilek vyskočí z dalšího účtu.
A dalšího.
Za týden už ho dělá půlka Instagramu, Facebooku a pravděpodobně ho brzy začne servírovat i LinkedIn mezi příspěvkem o leadershipu a osobním růstu.
A vy už ten lilek nechcete ani vidět.
On za nic nemůže.
Je to pořád ten samý nevinný lilek.
Jenom jsme ho společně uštvali.
Dnešní jídlo totiž často nestačí uvařit. Musí být událostí.
Vejce nejsou vejce. Jsou turecká vejce.
Toast není toast. Je to dokonale opečený kváskový chléb s fermentovaným něčím.
Mrkev nemůže být mrkev. Musí projít ohněm, misem, tahini, granátovým jablkem a ideálně mít vlastní reels.
A přitom jsou dny, kdy bych si dala chleba se sádlem, nakrájela cibuli a byla dokonale spokojená.
Nebo gothaj s octem a cibulí.
Ano. Gothaj.
Přežiju to společenské znemožnění.
Bílá omáčka, která nemá marketingové oddělení
A pak existuje jídlo, které snad ani nemá jméno.
Uděláte jednoduchou bílou omáčku na způsob bešamelu. Trochu ji osolíte, nepatrně osladíte, přidáte ocet.
K tomu vařené brambory a vařené vajíčko.
Hotovo.
Nevypadá to, že by se kvůli tomu měla zakládat nová restaurace.
Na Instagramu by to pravděpodobně algoritmus pohřbil během sedmi sekund.
Jenže ono je to strašně dobré.
A právě taková jídla mě poslední dobou začala fascinovat.
Ta, která se nesnaží být ničím jiným, než čím jsou.
Možná proto, že se mi něco podobného stalo i se životem.
Vyhrála jsem disciplínu, do které jsem se nikdy nepřihlásila
Kdysi bych obyčejný život považovala skoro za porážku.
Chtěla jsem žít.
Žít, žít, žít.
Co nejvíc, co nejrychleji, co nejzajímavěji. Chtěla jsem, aby se pořád něco dělo.
A dnes?
Dokážu vypnout telefon.
Mám kolem sebe knížky. Piano. Obrazy. Svoje myšlenky.
Jdu se psem do lesa a opravdu vidím les.
Ne jako kulisu mezi bodem A a bodem B.
Les.
Někdy vařím komplikované jídlo a strašně mě to baví. Jindy si namažu chleba a jsem stejně spokojená.
A najednou mě napadá, že jsem možná vyhrála úplně jinou olympiádu, než jsem si kdysi představovala.
Olympiádu obyčejného života.
A to je docela vtipné, protože jsem se do ní nikdy nehlásila.
Dokonce jsem o tu medaili vůbec nestála.
Jenže čím jsem starší, tím víc mám pocit, že skutečný luxus není mít každý den nový zážitek, nový recept, nový podnik a nový důvod něco fotografovat.
Luxus je někdy mít klid.
Dobré jídlo.
Čistý stůl.
Psa, který někde vedle spí.
A den, který nemusí být vůbec ničím výjimečný.
Možná jsme si jen příliš dlouho mysleli, že vítěz musí stát na stupních vítězů.
A on přitom může sedět doma u brambor s bílou omáčkou a být úplně spokojený.
Bez jediné fotografie na Instagramu.
