Článek
Kdysi jsem svým dětem tajně dopisovala písanky.
Ano. Přiznávám.
Když přišly unavené z tréninku nebo z nějaké další odpolední aktivity a čekala na ně ještě stránka vlnovek, čárek a písmen, občas jsem se večer chopila pera a pokoušela se napodobit jejich rukopis.
Myslela jsem si, že docela dobře.
Po letech jsem to přiznala učitelkám.
„A ty si myslíš, že jsme to nepoznaly?“
Takže zřejmě ne. Nebylo to dobré ani dobře.
Dneska bych to samozřejmě nedělala. Dítěti nepomůžeme tím, že jeho práci uděláme za něj.
Ale tehdy pro mě bylo naprosto samozřejmé něco jiného:
Dítě se musí naučit psát. A pokud možno krásně.
A najednou jsem zjistila, že psát možná vůbec nemusí
Nedávno jsem se bavila s mladými lidmi, kteří mají malé děti. A dozvěděla jsem se něco, co mě překvapilo víc, než bych čekala.
Na rodičovské schůzce v první třídě se prý řešilo, proč se vlastně děti mají učit psát rukou.
Vždyť to nebudou potřebovat.
Budou psát na telefonu nebo počítači. A vlastně už ani to ne. Dnes stačí text nadiktovat.
A tady se ve mně něco vzbouřilo.
Technologie miluju. Diktuju zprávy. Pracuju na počítači a tabletu. Používám umělou inteligenci. Nechci děti připravovat na život v roce 1985 a zachraňovat před civilizací plnicí pero.
Ale od kdy platí, že jakmile za nás něco dokáže udělat přístroj, člověk už to umět nemusí?
Kalkulačka počítá rychleji než já.
Navigace se orientuje lépe než já.
Telefon si pamatuje čísla lépe než já.
Umělá inteligence dokáže během několika sekund napsat stránku textu.
Takže přestaneme počítat, orientovat se, pamatovat si a nakonec i psát?
Já bych do škol vrátila krasopis
A teď řeknu něco ještě méně moderního.
Nestačí mi, aby se děti dokázaly rukou podepsat.
Já bych je učila psát krásně.
Učím děti kreslit. A mezi kresbou a písmem pro mě nikdy nebyla žádná neproniknutelná zeď.
V obojím se učíte dívat.
Vést ruku.
Vnímat tvar, rytmus, proporci, tlak i prázdné místo.
A hlavně zpomalit.
Původně jsem vyučená aranžérka. Redispero, štětce a psáčky jsem měla v ruce nesčetněkrát. A dodnes mě baví vzít pero a jedno jediné písmeno napsat tak pomalu, až ho vlastně kreslím.
Moje běžné písmo přitom žádný krasopis není. Když spěchám, občas bych po sobě potřebovala překladatele.
Jenže když nespěchám, děje se něco, co mi žádné diktování nenahradí.
Myšlenka musí počkat na ruku.
Nemůžu ji vychrlit.
Musím ji chvíli nést.
A někdy teprve během psaní zjistím, co jsem vlastně chtěla říct.
Nejde jen o písmeno A.
A tady podle mě přestává být debata o ručním psaní nostalgickým sporem o písanky.
Jde o mnohem větší otázku:
Které svoje schopnosti přestaneme trénovat ve chvíli, kdy je za nás začne dělat technologie?
Nechci po dětech krasopis proto, že se bojím technologií.
Právě naopak.
Čím dokonalejší technologie budou, tím víc bych chtěla přemýšlet, které lidské schopnosti jim dobrovolně odevzdáme.
Moje generace se bála, že děti budou psát ošklivě.
Generace našich dětí začíná řešit, jestli vůbec potřebují psát.
Čeho se bude vzdávat ta další?
Bojíme se o planetu. A právem.
Mluvíme o tom, co po sobě dětem necháme.
Jestli třídíme odpad.
Kolik spotřebujeme plastu.
Jakou vodu, půdu a vzduch budou mít.
Jak bude vypadat planeta, na které jednou budou žít děti našich dětí.
A je dobře, že o tom přemýšlíme.
Jenže mě začíná zajímat i opačná otázka.
Jaké děti necháme této planetě?
Budou umět něco vytvořit vlastní rukou?
Budou schopné chvíli vydržet u činnosti, kterou nelze urychlit kliknutím?
Budou umět formulovat vlastní myšlenku, i když jim ji žádný přístroj nenabídne?
Budou schopné zpomalit?
Nevím.
A rozhodně si nemyslím, že odpovědí na všechny tyto otázky je krasopis.
Ale myslím si, že bychom měli být velmi opatrní pokaždé, když o nějaké lidské dovednosti řekneme:
„Tu už nebudou potřebovat.“
Rukopis není font
Na obrazovce píšeme všichni stejnými písmeny.
Rukou ne.
Poznám rukopis lidí, které znám. Někdy stačí otevřít starý recept, pohlednici nebo najít papírek s několika slovy a ještě před přečtením vím, kdo ho napsal.
Písmo je trochu otisk člověka.
Mění se s věkem. S náladou. Se spěchem. S únavou.
Není dokonale pravidelné.
A právě proto je lidské.
Možná se jednou skutečně dostaneme do světa, ve kterém nebude nutné napsat rukou téměř nic.
A právě tehdy bych chtěla, aby děti psát uměly.
Ne proto, že bez toho nevyplní formulář.
Ale protože ne všechno, co není nezbytné, je zbytečné.
Nemusíme kreslit. Máme fotoaparát.
Nemusíme zpívat. Máme Spotify.
Nemusíme péct chleba.
Nemusíme umět zpaměti básničku.
A nemusíme možná ani psát.
Jenže člověk není soubor úkonů, které je potřeba provést co nejefektivněji.
Ano. Ať píšou krásně.
Klidně to řeknu.
Chtěla bych, aby děti měly krásné písmo.
A ještě víc bych chtěla, aby měly svoje písmo rády.
Aby zjistily, že oblouk může být krásný. Že mezera mezi dvěma písmeny změní celé slovo. Že ruka se dá vycvičit stejně jako oko.
Že dobře napsaná věta může člověka těšit podobně jako dobře nakreslená čára.
Ne všechny děti budou krasopis milovat.
Stejně jako ne všechny budou milovat matematiku, běhání nebo kreslení.
Ale nejdřív bych jim tu dovednost dala.
Teprve potom ať se rozhodnou, jestli ji chtějí používat.
Protože pokud je psát vůbec nenaučíme, nerozhodly se ony.
Rozhodli jsme za ně my.
A jednou možná vezmou křídu
Možná budou za dvacet let všechno diktovat.
Možná budou mít zařízení, kterému nebude potřeba ani diktovat.
Možná se budou našim písankám smát stejně, jako se my dnes smějeme všemu z minulosti.
A pak se třeba jednou zamilují.
Vyjdou večer před dům.
Vezmou do ruky velkou bílou křídu.
Kleknou si na silnici.
A přes celý asfalt vlastní rukou napíšou:
MILUJU TĚ.
A já bych byla docela ráda, kdyby to uměly napsat krásně.
