Článek
Dnes jsem slyšela dvě písničky. Obě o tom, jak bylo kdysi krásně. Jak se lidé dívali do očí, drželi se za ruce, povídali si a měli na sebe čas.
Dnes? Dnes prý všichni koukají do mobilů, píšou esemesky a místo skutečných citů posílají smajlíky.
A já už jsem na tohle věčné vzdychání nad starými dobrými časy úplně alergická.
Opravdu bylo dřív líp?
Tak si na chvíli sundejme ty růžové brýle.
Pamatuji si dobu, kdy jsme sháněli látky, abychom dětem vůbec měli co ušít. Kdy jsme prali látkové pleny, vyvařovali je, věšeli a žehlili. Kdy člověk něco potřeboval, ale v obchodě to prostě nebylo.
Stáli jsme fronty. Sháněli jsme známé. Zjišťovali, kdo má co pod pultem. I docela obyčejné věci se někdy měnily v malé logistické operace.
Dnes má mladá maminka kočárek, který připomíná technologii NASA. Jednorázové plenky, nepřeberné množství oblečení, výběr dětských sedaček, lahviček, pomůcek a všeho, o čem se nám ani nesnilo.
A my jí budeme vyprávět, jak to tehdy bylo krásné?
Možná bylo krásné naše mládí. Ale to přece není totéž.
A co cestování?
Dnes si mohu koupit letenku, sednout do letadla a poznávat svět. Mohu se učit jazyky, studovat umění, číst odborné publikace z druhého konce planety. Mohu se během několika vteřin spojit s někým, koho bych dřív hledala týdny.
Pamatuji dobu, kdy svobodné cestování rozhodně nebylo samozřejmostí. Kdy nestačilo chtít, mít peníze a koupit si jízdenku.
A teď budeme zpívat, že tenkrát bylo líp, protože jsme neměli mobily?
Prosím vás!
Když se lidé kdysi dívali jeden druhému do očí, neznamená to, že si automaticky rozuměli. Že byli laskavější, věrnější nebo šťastnější.
I tehdy existovala samota. I tehdy se lidé opouštěli, ubližovali si a nemluvili spolu. Jen o tom nemohli napsat zprávu během pěti vteřin všem.
A co medicína? Možnosti vzdělávání? Přístup k informacím? Dětská úmrtnost, která v dlouhém historickém pohledu výrazně klesla?
Copak bychom skutečně chtěli zastavit vývoj v okamžiku, který si zrovna pamatujeme jako nejkrásnější?
Představme si, že by naši předkové před tisíci lety řekli: Dost! Takhle je to skvělé. Žádné další vynálezy, žádný pokrok. Dál už nepůjdeme.
Nejspíš bychom dnes měli úplně jiné starosti než to, že dítě sedí u telefonu.
Samozřejmě že moderní svět má svoje problémy. Samozřejmě že člověk, který sedí naproti nám a nevnímá nás, protože projíždí telefon, dokáže být nesnesitelný.
Jenže problém není v samotném telefonu.
Problém je v tom, jak se k sobě chováme.
Mobil nám může ukrást pozornost. Ale také nám může umožnit zavolat někomu, kdo je tisíc kilometrů daleko. Internet nás může zahltit hloupostmi. Ale také nám může otevřít knihovny, univerzity, galerie a celý svět poznání.
Je to nástroj. Co s ním uděláme, záleží na nás a jak to naučíme naše děti.
A ještě něco mě na tom věčném „dřív bylo líp“ rozčiluje.
Jako bychom tím mladým neustále říkali, že přišli pozdě. Že všechno krásné už jsme prožili my a na ně zbyl jen nějaký pokažený svět.
Jaká škoda!
Vždyť oni mají před sebou možnosti, které jsme my neměli. A mohou s nimi udělat věci, které si dnes ani neumíme představit.
Je mi jednašedesát let. Pamatuji si svět bez mobilních telefonů, bez internetu a bez spousty dnešních vymožeností.
A rozhodně se do něj nechci vrátit.
Chci žít právě teď. Chci poznávat nové věci, učit se, cestovat, tvořit a klidně si posílat smajlíky.
A když budu chtít někomu pohlédnout do očí, prostě odložím telefon.
Na to totiž nepotřebuji vrátit čas.
Minulost může být krásná vzpomínka. Ale není to důkaz, že svět býval lepší.
A já mám ten dnešní svět, navzdory všem jeho nedokonalostem, hodně ráda.
