Článek
Ve čtrnácti jsem se vztekala, když se máma bála, jestli dorazím domů. Dnes čekám na zprávu od čtrnáctileté žákyně. Kdy se z nás stanou vlastní rodiče? A proč opakujeme právě to, co jsme na nich tak nesnášeli?
Kolo nenávidím.
Nenáviděla jsem ho v šesti, ve čtrnácti, v osmnácti a nenávidím ho dodnes. Když už na něj náhodou sednu, nejraději v sukni a na podpatcích. Žádný cyklistický dres, žádná profesionální výbava. Na Tour de France jsem se nikdy nehlásila.
Vyrůstala jsem na samotě. Do Slatiňan dva a půl kilometru, do Chrudimi tři a půl. Rodiče neměli auto, takže dopravním prostředkem mého dětství bylo od pěti let kolo.
Pršelo? Kolo.
Sněžilo? Kolo.
Námraza? Kolo.
Taneční? Také kolo. Ideálně v dlouhé sukni, případně mě některý z kluků svezl na pionýru. Později na motorce. Kdo měl auto, byl téměř aristokrat.
Můj bratr mě občas při jízdě strčil, takže jsem skončila i s kolem v příkopu. Naštěstí byl někdy plný sněhu.
Jindy jsem se tak zabrala do vlastních myšlenek, že jsem přejela školu a dojela až do Škrovádu. Další dva kilometry navíc. Pak jsem samozřejmě fičela zpátky.
Jednou mi zástupce ředitele zamkl kolo řetězem, protože jsem si ho nezamkla sama. Výchovné opatření spočívalo v tom, že pro něj museli přijet rodiče a já šla domů pěšky.
Zkrátka krásné dětství. Hlavně pro výrobce jízdních kol. Sehnat dobré kolo znamenalo mít dobré známé.
Když jsem dospívala, vracela jsem se někdy domů pozdě v noci. Máma mi na kole jezdila naproti.
Bylo mi to strašně trapné.
Představte si čtrnáctiletou slečnu, která už se považuje téměř za dospělou ženu, a proti ní kráčí maminka vedle kola.
Proboha, co když mě někdo uvidí!
Samozřejmě jsem se také někdy v noci bála. Jenže vlastní strach jsem měla dokonale pod kontrolou. Zato matčin strach mě přiváděl k šílenství.
A nepřestalo to ani v dospělosti.
Bylo mi asi pětatřicet. Žila jsem v Praze.
Zazvonil telefon.
„Barunko, slyším tady sanitku. Nestalo se ti něco?“
„Mami, já jsem v Praze!“
Sanitka projížděla úplně jiným městem. Ale v matčině hlavě už pravděpodobně ležela moje bezvládná tělesná schránka někde na silnici. Pravda je, že to jednou zažila přímo před vraty našeho domu. Tolik na její obhajobu.
Smála jsem se tomu. Někdy jsem byla pořádně protivná.
A pak se stalo něco strašného.
Začala jsem dělat úplně totéž.
Stačila jedna dopravní nehoda
Nedávno jsem u našeho domu viděla havarovaná auta. Jedno bylo dokonce převrácené na střechu.
A jedno mělo barvu podobnou autu mého syna.
Co myslíte, že jsem udělala?
Samozřejmě jsem mu okamžitě volala.
„Kde jsi? Jsi v pořádku?“
Najednou jsem byla vlastní matka.
Jen jsem místo sanitky slyšela v hlavě houkat všechny hasiče široko daleko.
A tím moje proměna neskončila.
Dnes učím děti. A čekám, až mi napíšou, že dorazily domů.
Provozuji výtvarný ateliér. Učím také dospívající děti a některé lekce končí večer, když už je tma.
Jedna čtrnáctiletá slečna jezdí domů na kole. Přibližně dva a půl kilometru, částečně mimo město.
A já jsem ji požádala, aby mi napsala, že v pořádku dorazila.
Vzápětí mi došlo, co jsem právě udělala.
Vždyť přesně tohle jsem celý život nesnášela!
Chápu, že rodiče mohou podobný požadavek vnímat jako moji zbytečnou kontrolu. Dospívající děti ostatně potřebují samostatnost.
Ale co když se něco stane?
A tady začíná problém.
Freud by měl radost. Bandura by nám to vysvětlil.
Proč opakujeme chování rodičů, proti kterému jsme kdysi tolik bojovali?
Sigmund Freud se zabýval opakováním známých psychických vzorců. Jenže současná psychologie nabízí také konkrétnější vysvětlení.
Psycholog Albert Bandura ukázal, jak významnou část chování získáváme pozorováním druhých.
Jako děti si nevědomky osvojujeme určité reakce. Neznamená to, že je schvalujeme. Ale známe je.
A když se jednou sami ocitneme v podobné situaci, mohou se znovu objevit.
Matka se bála o mě. Já její strach odmítala. Jenže současně jsem vyrůstala s obrazem člověka, který při nejistotě telefonuje, kontroluje a snaží se předejít nebezpečí.
Dnes rozumím tomu, co tehdy prožívala.
A právě to je ten paradox.
Čím lépe začneme rozumět strachu rodičů, tím snáze se můžeme začít chovat stejně.
Psychologické výzkumy navíc ukazují souvislost mezi rodičovskou úzkostí a přehnanou ochranou dětí. Systematický přehled třinácti studií publikovaný v roce 2021 našel malou až střední souvislost mezi úzkostí matek a nadměrnou ochranou.
Neznamená to, že každá starostlivá matka je úzkostná nebo že starost automaticky dítěti škodí.
Problém nastává ve chvíli, kdy dítě kvůli našemu strachu přestává získávat vlastní zkušenosti.
Strach není věštba. A telefonát není neprůstřelná vesta.
Někdy mám pocit, že když budu na něco zlého příliš myslet, nakonec to přivolám.
Jenže to je další past naší mysli.
Myšlenka nedokáže způsobit dopravní nehodu. A obavy před ní nikoho magicky neochrání.
Úzkost nám často nabízí iluzi kontroly.
Když zavolám, na chvíli se mi uleví. Když dostanu zprávu, uklidním se.
Ale pokud potřebuji ujištění stále častěji, může se stát, že místo bezpečí začnu pěstovat vlastní úzkost.
Psychologie pro takové jednání používá pojem ujišťovací či bezpečnostní chování. Krátkodobě pomáhá. Dlouhodobě ale může udržovat přesvědčení, že bez další kontroly se něco stane.
Jak z toho ven?
Možná je potřeba přestat zaměňovat strach za odpovědnost.
Kde končí naše odpovědnost?
To je pro mě jako učitelku velmi důležitá otázka.
Za bezpečnost dítěte během výuky nesu odpovědnost. Potřebuji vědět, kdo ho vyzvedává, zda může odcházet samo a jestli s tím rodiče souhlasí.
Jiná věc ale je chtít po dítěti, aby mi každý večer dokazovalo, že se mu nic nestalo.
U soukromých kroužků je proto rozumné mít předem jasně dohodnutý způsob příchodu a odchodu. Odpovědnost organizátora se posuzuje podle konkrétních okolností; nelze ji jednoduše vypnout zavřením dveří.
A rodiče?
Jejich právní odpovědnost zpravidla končí dosažením plné svéprávnosti dítěte, obvykle v osmnácti letech.
Ale starost?
Ta zřejmě nemá žádnou věkovou hranici.
Můžete mít padesátiletého syna a při zvuku sanitky vám stejně zatrne.
Otázka je, co s tím pocitem uděláte.
Možná bychom měli dětem dovolit totéž, co jsme kdysi chtěli sami
Samostatnost se nedá naučit na dálkové ovládání.
Dítě potřebuje postupně získávat zkušenosti, rozhodovat se, chybovat a učit se zvládat přiměřená rizika.
My dospělí máme vytvořit bezpečné podmínky, ne odstranit z jeho života veškerou nejistotu.
U čtrnáctileté cyklistky je rozumné řešit osvětlení kola, přilbu, trasu, provoz a domluvu s rodiči. Nikoliv si představovat každých pět minut další katastrofu.
A jestli je potřeba zpráva po příjezdu, proč se na ní jednoduše nedohodnout s rodiči a potom věc pustit z hlavy?
Zjišťuji, že největší zkouškou dospělosti možná není umět se o někoho postarat.
Ale dokázat ho také pustit.
Dovolit mu odjet.
A nepokoušet se za ním vlastními obavami doběhnout.
Dnes už své matce rozumím mnohem víc než ve čtrnácti letech.
Dokonce se jí v duchu omlouvám za všechny ty protivné odpovědi.
Ale jedno si přece jen přeju.
Abych se dokázala zastavit dřív, než jednou někomu zavolám:
„Prosím tě, slyším tady sanitku. Jsi v pořádku?“
A přitom bude dotyčný třeba v Berlíně.
Protože láska není počet kontrolních telefonátů. A důvěra začíná právě tam, kde připustíme, že nemůžeme mít všechno pod kontrolou.
A moje dcera to dotáhla k dokonalosti
A aby toho nebylo málo, nedávno jsem své vnučce koupila nádherné růžové boty, které při chůzi blikají.
Dítě nadšené. Babička nadšená. Maminka už méně.
Dcera mi totiž vyprávěla, že když šli večer na večeři, blikající boty vyděsily nejen ji, ale i ostatní rodiče. Mysleli si, že prý někde přijíždí sanitka nebo hasiči.
A bylo jasno.
Moje matka potřebovala slyšet sanitku. Mně stačilo zahlédnout podobné auto. A moje dcera už si vystačí s dětskými teniskami.
Tři generace, stejný strach. Jen technika pokročila.
Jestli to takhle půjde dál, budou moje pravnoučata pravděpodobně volat záchranku při pohledu na vánoční stromeček.
A přitom se možná úplně nejlépe bavila moje vnučka. Ta jediná žádnou katastrofu neřešila. Prostě měla radost, že jí svítí boty.
Tak kdo z nás je vlastně ten rozumný?
