Článek
Když učím kreslit, jedna z prvních věcí, kterou se snažím svým žákům vysvětlit, je, že nestačí pouze vidět.
Musíme se naučit dívat.
To totiž není totéž.
Člověk se podívá na hrnek a ví, že je kulatý. Jenže když ho začne kreslit, zjistí, že jeho horní okraj není kruh, ale elipsa. Čím níž máme oči, tím užší se nám zdá.
Hrnek se nezměnil.
Změnil se náš úhel pohledu.
A přesně tak je to i v životě.
Perspektiva není pravda. Je to úhel pohledu.
V kresbě existuje jednoduchý princip: vzdálenější předměty se nám zdají menší. Dvě rovnoběžné kolejnice se na obzoru zdánlivě sbíhají, přestože se ve skutečnosti nikdy nesetkají.
Naše oči nám předkládají obraz, který neodpovídá skutečným rozměrům světa.
Víme to, a přesto mu věříme.
V mezilidských vztazích děláme něco podobného.
Člověk, který je nám blízko, může v našem životě zabírat obrovský prostor. Jeho slova, nálady, požadavky a očekávání se někdy zdají větší než všechno ostatní.
Až s odstupem zjistíme, že nebyl tak velký.
Jen stál příliš blízko.
Někdy stačí několik kroků zpátky, abychom konečně viděli celý obraz.
Světlo a stín patří k sobě
Bez světla bychom neviděli tvar. Bez stínu bychom jen obtížně vnímali jeho objem.
Když učím děti stínovat kouli, nechci, aby pouze vybarvily jednu její polovinu tmavě. Chci, aby pochopily, odkud světlo přichází, kde se láme, kam už nedosáhne a proč.
Stín není chyba předmětu.
Je výsledkem jeho vztahu ke světlu.
A někdy si říkám, kolik nedorozumění v lidských vztazích vzniká proto, že odmítáme vidět obě strany.
Rádi bychom měli lidi rozdělené na dobré a špatné. Na ty, kteří nám přinášejí světlo, a ty, kteří nás nechávají ve stínu.
Jenže lidská povaha není omalovánka se dvěma barvami.
Má svoje přechody. Polotóny. Odražená světla. Místa, na která právě nedohlédneme.
A také místa, která někdo úmyslně nechává ve tmě.
Naučit se vidět stín neznamená omlouvat všechno, co se v něm odehrává.
Znamená to nepřehlížet ho.
Co vidíme a co si domýšlíme
Položím před žáka předmět a požádám ho, aby ho nakreslil.
Často nekreslí to, co skutečně vidí.
Kreslí to, co o předmětu ví.
Ví, že talíř je kulatý, a tak nakreslí kruh. Ví, že stůl má čtyři nohy, a snaží se je všechny dostat na papír, přestože ze svého místa vidí jen dvě nebo tři.
Mozek doplňuje skutečnost podle předchozí zkušenosti.
V životě to děláme neustále.
Někdo nám neodpoví na zprávu a my už víme proč.
Někdo se zamračí a my už známe jeho úmysl.
Někdo pronese jedinou větu a naše paměť k ní okamžitě přikreslí celý příběh.
Jenže co jsme skutečně viděli?
A co jsme do obrazu doplnili sami?
Možná bychom měli častěji vzít do ruky pomyslnou tužku a začít znovu měřit.
Ne všechno, co vypadá rovně, rovné je
Kreslíř používá jednoduchou pomůcku. Natáhne ruku s tužkou před sebe a porovnává vzdálenosti, úhly a proporce.
Nespoléhá pouze na první dojem.
Ověřuje.
Ve vztazích bychom takovou pomůcku potřebovali také.
Kolik času věnujeme lidem, kteří nám ho nikdy nevracejí?
Kolikrát ustoupíme, protože jsme se naučili, že slušný člověk se nehádá?
Kolik rozhodnutí uděláme jen proto, aby byl někdo jiný spokojený?
A kdy naposledy jsme změřili, kolik prostoru v našem vlastním životě ještě zbývá nám?
Možná není potřeba okamžitě přemalovat celý obraz.
Někdy stačí zjistit, že proporce dávno přestaly odpovídat skutečnosti.
Kompozice vlastního života
Výtvarná kompozice není jen rozmístění předmětů na papíře.
Je to rozhodnutí, co bude důležité, co ustoupí do pozadí a co do obrazu vůbec nepatří.
Obraz nemůže mít deset hlavních motivů, které na sebe všechny křičí.
Potřebuje prostor. Rovnováhu. Někdy také prázdné místo.
A člověk?
Ten si často svůj život zaplní tak důkladně, že v něm nezůstane místo pro něj samotného.
Povinnosti, očekávání, naučená slušnost, rodinné role, požadavky druhých.
Všechno má své pevně určené místo.
Jen my sami se do vlastní kompozice nějak nevejdeme.
Přitom máme právo rozhodnout, kdo bude stát v popředí našeho života a kdo zůstane dál.
Neznamená to přestat mít lidi rád.
Znamená to nepřestat mít rád sebe.
Prázdný papír
Na začátku výtvarné práce máme před sebou čistou plochu.
Můžeme na ni nakreslit cokoliv.
Ale mnozí lidé se ještě před první čárou ptají, jestli to bude správně.
Jestli se to někomu bude líbit.
Jestli se to smí.
Jestli to nebude vypadat hloupě.
A někdy se ze strachu před chybou vůbec nepustí do práce.
Přitom kresba se nedá naučit bez nepovedených čar. Ani život bez rozhodnutí, která bychom dnes udělali jinak.
Když se naučíme kreslit, nezačneme vidět jiný svět.
Začneme jinak vidět ten, který už máme před očima.
A možná právě proto má výtvarné vzdělávání mnohem větší význam než jen schopnost namalovat hezký obrázek.
Učí nás pozorovat, pochybovat o prvním dojmu, hledat souvislosti, měnit perspektivu a rozhodovat, co do našeho obrazu patří.
A především nás učí, že prázdné místo není chyba.
Je to příležitost.
Protože svůj život nemusíme celý překreslovat. Někdy stačí konečně vzít tužku do vlastní ruky.
