Článek
Dnes jsem si přečetla titulek: „Drsná zpověď Marty Jandové: Odhalila temnou stránku StarDance a promluvila o velkém zklamání.“
Říkala jsem si, co tak strašného se v té taneční soutěži muselo stát.
Marta Jandová v něm popisuje stres z hodnocení poroty. Mluví o měsících tvrdého tréninku, o čase, který člověk obětuje na úkor rodiny a práce, a o představě, že po takovém úsilí dostane třeba pouhé tři body.
A já se nestačím divit.
Ne proto, že by člověk neměl právo být zklamaný. Samozřejmě má. Ale proto, že jsme z obyčejné skutečnosti, že za velké úsilí nemusí přijít velké uznání, začali dělat téměř společenské drama.
Tři měsíce dřiny ještě nezaručují úspěch
Marta Jandová je zkušená zpěvačka. Má za sebou dlouhou kariéru, vystupování před publikem, život v zahraničí i práci v hudební branži.
Kdo jiný by měl vědět, že umění není matematika?
Můžete na něčem pracovat půl roku a výsledek nemusí nikoho oslnit. Můžete nazpívat píseň, do které vložíte všechno, a posluchači si zamilují úplně jinou. Můžete odpracovat stovky hodin, a přesto vás někdo ohodnotí průměrně.
Takový je život.
V taneční soutěži navíc porota nehodnotí počet hodin strávených na parketu. Hodnotí předvedený výkon.
Kdyby každý soutěžící dostával vysoké známky jen za to, že se opravdu snažil, k čemu bychom vlastně porotu potřebovali?
To bychom mohli rovnou všem rozdat desítky, poděkovat za účast a jít domů.
A co žena u výrobní linky?
Představme si úplně jinou scénu.
Žena stojí osm hodin u výrobní linky. Vyrábí součástky do auta, kterým možná jednou pojede některá ze známých televizních osobností.
Bolí ji záda, doma na ni čeká dítě, musí stihnout nákup a druhý den vstává znovu do práce.
Pak se něco pokazí.
Třeba ani ne její vinou.
Vedoucí jí vynadá. Směna se protáhne. Nikdo se jí nezeptá, kolik úsilí do své práce vložila, kolik času obětovala rodině nebo jak moc je psychicky vyčerpaná.
Nikdo nepřijde s kamerou, aby natočil její drsnou zpověď.
A podobně jsou na tom zdravotní sestry, prodavačky, řidiči, učitelé, pečovatelé a tisíce dalších lidí.
Také mají rodiny. Také mají bolesti, starosti a nenaplněná očekávání. Také někdy dělají maximum, a přesto za svou práci nedostanou odpovídající uznání.
Jenže jejich zklamání nemá televizní znělku.
A právě to mi na celé věci vadí.
Ne že se Marta Jandová cítí pod tlakem. Ale že jsme si zvykli přikládat nepoměrně velkou váhu trápení lidí, které známe z obrazovky, zatímco skutečná každodenní dřina ostatních je pro nás samozřejmostí.
Když se ze zábavy stane otázka vlastní hodnoty
StarDance mám ráda. Je to krásná soutěž, ve které se propojuje hudba, tanec, elegance, humor a lidská snaha naučit se něco nového.
Ale pořád je to soutěž.
Lidé do ní vstupují dobrovolně. Vědí, že budou hodnoceni, že mohou vypadnout a že někdo bude lepší.
Dostávají příležitost ukázat se v hlavním vysílacím čase, oslovit další publikum a zažít něco, co se většině lidí nikdy nepoštěstí.
To přece není málo.
Rozumím tomu, že soutěžící touží po dobrém výsledku. Dokonce chápu, že je nízká známka může zabolet.
Ale proč si tolik spojujeme vlastní hodnotu s tím, co si o nás myslí ostatní?
Když někdo dostane čtyřku za cha-chu, neznamená to, že je špatný zpěvák, herec nebo člověk.
Znamená to, že jeho cha-cha byla podle poroty za čtyři body.
Nic víc. Nic míň.
Ozzy Osbourne v červených šatech
Richard Genzer přirovnal Martu Jandovou po jejím prvním vystoupení k Ozzymu Osbournovi v červených šatech.
Mně to přišlo vtipné.
Rocková zpěvačka na tanečním parketu, trochu nadsázky a porotce, který umí glosovat situaci.
Právě takový humor podle mě do zábavného pořadu patří.
Samozřejmě existuje hranice mezi vtipem a ponižováním. Ale nemyslím si, že každá ironická poznámka musí být automaticky vnímána jako útok.
Vždyť kdybychom ze StarDance odstranili veškerou kritiku, humor, nečekaná hodnocení a možnost neúspěchu, co by vlastně zůstalo?
Jen přehlídka dokonale nalíčených a oblečených známých osobností, které se navzájem ujišťují, jak jsou skvělé.
Marek Eben a umění nadhledu
Velmi si vážím Marka Ebena.
Ne proto, že by byl nedotknutelný nebo morálně nadřazený ostatním. Ale protože se mi líbí jeho kultivovanost, jazyk, inteligentní humor a schopnost udržet si odstup.
Letošní řada je jeho poslední společnou moderátorskou sezonou s Terezou Kostkovou.
A možná právě s jejich odchodem skončí také moje pravidelné sobotní sledování StarDance.
Protože kromě tance mě na pořadu vždycky bavila i určitá lehkost.
Schopnost udělat si legraci ze situace, z nezdaru i ze sebe sama.
A tu bych nerada viděla mizet pod nánosem přehnané vážnosti.
Ne všechno, co bolí, je nespravedlnost
Marta Jandová v rozhovoru sama připouští, že soutěžící mohou StarDance prožívat až příliš intenzivně. To je vlastně docela sympatické přiznání.
A možná je tedy větší problém v tom, jak podobné výroky prezentujeme.
Z obyčejného lidského zklamání se stane drsná zpověď. Ze stresu před porotou temná stránka televizní soutěže.
Jako bychom už nedokázali přijmout, že člověk může být smutný, zklamaný nebo naštvaný, aniž by se kolem toho musel vytvářet mimořádný příběh.
Soutěžit znamená připustit možnost prohry.
Pracovat znamená přijmout, že ne každé úsilí bude oceněno.
A žít znamená smířit se s tím, že někdy budeme nahoře a někdy dole.
Ne každý má stejný talent. Ne každý dosáhne stejného výsledku. A ne každý potlesk patří nám.
To ovšem nijak nesnižuje naši lidskou hodnotu.
Možná bychom si měli častěji připomínat, že úspěch není samozřejmá odměna za snahu. A že skutečná velikost člověka se někdy ukáže právě ve chvíli, kdy potlesk nepřijde.
A až zase někdo bude mluvit o obrovské oběti kvůli několika bodům v televizní soutěži, vzpomeňme si také na lidi, kteří každý den pracují bez kamer, bez poroty a bez možnosti převyprávět své zklamání celému národu.
Protože i oni se snaží.
A mnozí nemají možnost ze své každodenní soutěže jednoduše vystoupit.
