Článek
Prý je Štěpán Kozub génius.
Čtu to v diskusích stále dokola. Mimořádný talent. Fenomenální komik. Člověk, který posouvá hranice humoru.
A já se ptám: Kam je vlastně posouvá?
Když se při svém vystoupení zeptal divačky, kde učí, odpověděla mu, že na speciální základní škole.
Pak přišla otázka, jestli má označení jejích žáků vyslovit ona, nebo on.
A zaznělo: „S degenama děláte, jo?“
Publikum se smálo.
A já zůstala sedět a přemýšlela, co je na tom vlastně tak geniálního.
Že dokázal veřejně ponížit skupinu lidí, která se proti němu nemůže postavit a odpovědět mu?
Že použil nadávku, kterou slýchají děti na školních chodbách?
Nebo že měl odvahu říct něco, co by si slušný člověk před rodiči těchto dětí pravděpodobně nedovolil?
Jestli tomuhle říkáme genialita, pak máme jako společnost opravdu vážný problém.
A ano, napadá mě dokonce, zda se těmi skutečnými „degeny“ nestáváme my sami.
Ne kvůli svému intelektu. Ale kvůli tomu, jak snadno dokážeme odložit lidskost.
Ve dvanácti jsem se těch lidí bála
Moje maminka pracovala ve Slatiňanech, v bývalém klášteře, kde řádové sestry pečovaly o lidi s těžkým mentálním a tělesným postižením.
Když jsem tam za ní jako dítě přijela, bála jsem se.
Bylo mi dvanáct, čtrnáct let.
Někteří lidé na mě volali. Někteří se mě chtěli dotýkat. Jejich pohyby, hlasy a projevy byly jiné než všechno, co jsem znala.
Někdy jsem měla opravdu velký strach.
Dnes to dokážu přiznat. A také dokážu pochopit tu malou holku, která tehdy nevěděla, co se kolem ní děje.
Jenže postupně jsem začala vidět něco jiného.
Za postižením člověka.
Za neobvyklým hlasem potřebu být vyslyšen. Za nataženou rukou touhu po kontaktu. Za tělem, které nefunguje jako naše, lidskou bytost se vším, co k ní patří.
A pochopila jsem, že jsem neměla žádnou zásluhu na tom, že jsem se narodila zdravá.
Bylo to štěstí.
Nic víc.
A že člověk, který takové štěstí neměl, kvůli tomu není méně hodnotný.
Možná má v sobě dokonce více citlivosti, laskavosti a lidské velikosti než mnozí z nás, kteří se tak rádi považujeme za normální.
V osmnácti jsem se ocitla na druhé straně
V osmnácti letech jsem měla těžkou autonehodu.
Několik měsíců jsem strávila na rehabilitaci v Kladrubech.
Do té doby jsem znala svět lidí s postižením především jako pozorovatel.
Najednou jsem byla jeho součástí.
Byli tam lidé bez rukou. Bez nohou. Lidé, kterým nehoda během několika vteřin změnila celý život.
A já jsem postupně pochopila, že jsem ještě dopadla dobře.
Pamatuji si situace, kdy na mě někdo zavolal z pokoje, jestli bych mu nepomohla namazat pahýl amputované ruky nebo nohy. Svědil ho a sám si nedokázal pomoci.
Bylo mi osmnáct.
Někdy se mi dělalo úzko. Nevěděla jsem, jak se chovat. Musela jsem překonat sama sebe.
Ale šla jsem.
A dnes, po více než čtyřiceti letech, si na ty chvíle vzpomínám s obrovskou pokorou.
Protože právě tito lidé mě naučili něco, co mi nedala žádná škola.
Že lidská důstojnost nezačíná ani nekončí zdravým tělem.
Že člověk může přijít o obě nohy, a přesto neztratit humor, inteligenci, laskavost a odvahu.
A že někdo jiný může mít zdravé ruce, zdravé nohy, úspěch, slávu i tisíce obdivovatelů, a přesto mu může něco podstatného chybět.
Od té doby nesnáším přihlížející
V životě jsem se potom několikrát dostala k dopravním nehodám.
Byla to doba bez mobilních telefonů.
Vzpomínám si, jak lidé stáli kolem a dívali se.
A já na ně křičela, ať tam jen nestojí. Ať jdou pomoci. Utíkala jsem volat záchranku.
Možná jsem byla nepříjemná. Možná jsem reagovala přehnaně.
Ale já už věděla, jaké to je být člověkem, který potřebuje pomoc druhých.
A dodnes mám problém s tím, když se z lidského neštěstí stane podívaná.
Pamatuji si dokonce, jak jsem se před mnoha lety v kině postavila proti publiku, které se smálo něčemu, co jsem vnímala jako kruté.
Rozkřičela jsem se na celý sál.
Dnes už bych to asi neudělala.
Ale něco ve mně se nezměnilo.
Pořád odmítám sedět, mlčet a přikyvovat jen proto, že se směje většina.
Pane Kozube, kde je ta genialita?
Štěpán Kozub je bezpochyby známý a úspěšný herec.
Jeho talent mu neupírám.
Jenže talent není morální imunita.
A černý humor není automaticky inteligentní jen proto, že si dovolí překročit hranici slušnosti.
Černý humor může být brilantní. Může odhalovat absurditu života, naše slabosti, strach ze smrti i vlastní pokrytectví.
Ale také může být jen laciný.
A já v tomhle konkrétním výroku žádnou genialitu nevidím.
Vidím snadno dosažitelný smích.
Když chcete rozesmát publikum za každou cenu, vždycky můžete sáhnout po někom, kdo je slabší, zranitelnější nebo společensky méně slyšet.
To není mimořádná odvaha.
Skutečná odvaha je udělat si legraci z mocných. Z vlastní ješitnosti. Z nás samých.
A ne z dětí, které už tak musejí překonávat překážky, o nichž si většina z nás nedokáže udělat představu.
Někdo mi jistě vysvětlí, že komik jen nastavil zrcadlo společnosti.
Dobře.
Tak se do něj podívejme.
Protože mě nezajímá jen Kozub.
Mě děsí také ten smích.
Zkuste si představit své vlastní dítě
Představte si, že máte dítě, které potřebuje celý život pomoc.
Možná ho každé ráno oblékáte. Krmíte. Vozíte na rehabilitace. Učíte ho věcem, které ostatní děti zvládnou téměř samozřejmě.
Možná jste se už dávno smířili s tím, že nikdy nebude žít úplně samostatně.
A přesto je to vaše dítě.
Milujete ho. Radujete se z každého jeho pokroku. Z každého úsměvu.
A pak přijde slavný komik a použije pro děti jako to vaše hanlivé označení.
A lidé se smějí.
Jak by vám bylo?
Také byste obdivovali tu údajnou genialitu?
Nebo byste si přáli, aby někdo konečně pochopil, že vaše dítě není rekvizita pro cizí pobavení?
A prosím, neříkejte těm rodičům, že nemají smysl pro humor.
Možná mají mnohem větší smysl pro humor než my všichni dohromady.
Jen vědí, o čem mluví.
A co my, Češi?
Vrátím se ke své úvodní otázce.
Jestli je Kozub génius, jsme tedy my Češi národ degenerů?
Za mě ano. V té chvíli, kdy přestaneme rozlišovat mezi odvážným humorem a ponižováním, se jako společnost skutečně chováme uboze.
Neříkám, že každý, kdo se zasmál, je zlý člověk.
Někdo se směje překvapení. Někdo rozpakům. Někdo ironii, kterou ve výroku slyšel. Někdo prostě proto, že se smějí ostatní.
Právě proto je ale tak důležité se občas zastavit.
Nemusíme se smát všemu.
A nemusíme každého, kdo odmítne tleskat, okamžitě označit za přecitlivělého hlupáka.
Svoboda humoru neznamená povinnost publika obdivovat každou pointu.
A skutečná vyspělost společnosti se podle mě nepozná podle toho, kolik si toho dovolí říct její komici.
Pozná se podle toho, jak zachází s lidmi, kteří se sami bránit nedokážou.
Já už se těch lidí nebojím
Dnes je mi jednašedesát let.
Už dávno se nebojím lidí, kterých jsem se jako dvanáctiletá holka ve Slatiňanech bála.
Vím, že jejich lidská hodnota nesouvisí s tím, zda dokážou mluvit, chodit, počítat nebo si sami zavázat boty.
A také už vím, že největší životní lekce někdy dostaneme od lidí, od kterých bychom to nejméně čekali.
Od člověka na vozíku.
Od pacienta bez končetiny.
Od někoho, kdo nám jen natáhne ruku, protože potřebuje pomoc.
Nevím, jestli je Štěpán Kozub génius.
A popravdě je mi to jedno.
Vím ale, že člověk, který mě kdysi v Kladrubech požádal, abych mu namazala svědící pahýl ruky, mi dal za několik minut větší lekci lidskosti než mnohá slavná vystoupení.
A za tu lekci jsem mu dodnes vděčná.
Protože skutečná velikost člověka se nepozná podle toho, kolik lidí dokáže rozesmát.
Ale také podle toho, kolik lidské důstojnosti dokáže zachovat těm, kteří zrovna nejsou terčem potlesku, nýbrž posměchu.





