Jan Svěrák vykládá tarot. A já ho možná špatně odhadla

Se Zdeňkem Svěrákem mám navíc jednu drobnou osobní zkušenost starou skoro třicet let. Kreslila jsem tehdy u jednoho profesora, kterému stál modelem pro bustu. Řekla jsem mu, že ho moje dcera miluje, a poprosila ho, jestli by jí něco nenapsal do památníku.

„Každá mě miluje,“ odpověděl.

Možná to byl vtip. Mně vtipný nepřipadal. A bylo vystaráno na několik desetiletí.

Je zvláštní, jak málo někdy stačí, abychom si člověka zařadili. A ještě zvláštnější je zjistit po letech, že jsme možná do stejné přihrádky zavřeli i jeho dítě.

Jana Svěráka jsem dlouho vnímala jako režiséra, který umí jednu věc dokonale: udělat film, který se bude líbit skoro všem.

A právě to mi na něm vadilo.

Ne proto, že by na úspěchu bylo něco špatného. Sama bych byla ráda, kdyby se moje kniha prodávala. Každý autor chce, aby jeho dílo našlo čtenáře, diváka, člověka na druhé straně.

Jenže mezi touhou najít svého diváka a touhou líbit se všem je propast.

Jan Svěrák navíc vyrůstal a profesně dospíval vedle muže, jehož humor, jazyk a způsob vyprávění zná téměř celá republika. S otcem natočil řadu filmů. Společně vytvořili Obecnou školu, Kolju, Vratné lahve a další tituly. Jejich spolupráce se stala téměř značkou.

Jak se v něčem takovém hledá vlastní hlas?

Nevím.

A nechci předstírat, že vím, co se odehrávalo mezi Janem Svěrákem a jeho otcem. Jejich soukromý vztah jim patří.

Ale znám jinou otázku.

Jak těžké musí být zjistit, kdo jsem já, když vedle mě celý život stojí někdo, o kom už svět dávno rozhodl, kdo je?

Pustila jsem si nový rozhovor Jana Svěráka s Petrem Horkým.

A najednou jsem zpozorněla.

Svěrák mluvil o nevědomí. O snech. O Jungovi. O introspekci. A dokonce o tarotu.

Tarotu!

To jsem opravdu nečekala.

Tarot si občas vykládám také. A zároveň s ním sama bojuji. Je to v pořádku? Co vlastně smím „číst“ o druhém člověku? Proto ho nevnímám jako věštecký automat na budoucnost. Spíš jako soubor obrazů, které někdy vytáhnou na světlo otázku, již bychom si jinak nepoložili.

Když vykládám druhému člověku, potřebuji pro sebe pocit jeho svolení. Jan Svěrák mi ho samozřejmě nedal.

Jenže tentokrát mě k tomu paradoxně přivedl on sám. Veřejně mluvil o tom, že tarot používá.

A tak jsem před sebe položila svůj tarot Sandra Botticelliho a položila otázku nikoli „jaký Jan Svěrák je“, ale:

Jaký příběh mi karty ukážou, když se dívám na cestu od života uvnitř zavedeného systému k hledání vlastního hlasu?

Vyšlo pět karet.

Císař. Ďábel. Poustevník. Smrt. Blázen.

Málem jsem se rozesmála.

Císař je řád. Autorita. Otec. Struktura. Svět, který už má svoje pravidla.

Bylo by laciné napsat: Císař je Zdeněk Svěrák.

Nevím to.

Mnohem zajímavější je pro mě Císař jako celý svět, do kterého Jan Svěrák vstoupil. Zavedený způsob vyprávění. Úspěch. Publikum. Očekávání. Profesionální tým. A možná také představa, jak má vypadat „dobrý český film“.

Císař umí dát člověku pevnou půdu.

Jenže pevná půda se někdy může změnit v podlahu, ke které jsme přišroubovaní.

Ďábel není zlo.

Je to připoutání.

K úspěchu. K uznání. K tomu, co fungovalo minule. K představě, že když nás miloval milion lidí, měli bychom příště zařídit, aby nás miloval zase milion.

A tady jsem se zastavila.

Protože to znám.

Píšu knihu šest let. Samozřejmě chci, aby byla úspěšná. Přemýšlím, jestli vytisknout pět set kusů. Nebo dva tisíce. Jestli ji lidé pochopí. Jestli se jim bude líbit.

A právě tady začíná past.

Ve chvíli, kdy při psaní začnu myslet na „všechny“, už nepíšu.

Vyjednávám.

Poustevník se od lidí neodvrací proto, že by je nenáviděl.

Potřebuje ticho, aby zase uslyšel sám sebe.

A právě tahle karta mi k tomu rozhovoru seděla nejvíc.

Svěrák mluví o snech, nevědomí, zaznamenávání vlastního života, o obrácení pozornosti dovnitř. Jako by se člověk, který celý profesní život vytvářel obrazy pro druhé, začal dívat na obrazy, které vznikají v něm samotném.

To je podle mě jeden z největších luxusů stárnutí.

Přestat se pořád dívat do hlediště.

Ne, neumírá Jan Svěrák.

Tarotová Smrt znamená konec něčeho, co už dosloužilo.

Role. Způsobu života. Staré identity.

A možná je nejtěžší opustit právě identitu, která byla úspěšná.

Když něco celý život nefungovalo, zahodíme to snáz. Ale zkuste opustit něco, za co jste dostali Oscara.

To už chce odvahu.

Blázen je jedna z mých nejoblíbenějších karet.

Má před sebou cestu a neví přesně, kam vede. Nemá záruku úspěchu. Nemá tabulku sledovanosti. Nemá publikum, které předem zatleská.

Má jen chuť jít.

Možná právě proto mě Jan Svěrák poprvé po dlouhé době začal zajímat ve chvíli, kdy mluvil méně jako slavný režisér a víc jako člověk, který něco hledá.

Možná jsme si zvykli úspěch umění měřit příliš snadno.

Kolik diváků.

Kolik prodaných knih.

Kolik návštěvníků výstavy.

Kolik lajků.

Jenže cílovou skupinou žádného skutečně osobního díla nemůže být celé lidstvo.

Ve chvíli, kdy chcete mluvit ke všem, musíte začít odřezávat všechno, co by někoho mohlo rušit. Ostrou hranu. Podivnost. Ticho. Nepříjemnou pravdu. Vlastní posedlost.

A nakonec možná vznikne něco dokonale přijatelného.

Jen v tom už nemusíte být vy.

Nevěřím, že umělec tvoří pouze pro publikum.

I když píše bestseller. I když natáčí film za desítky milionů. I když vystavuje v největší galerii.

Vždycky tam někde řeší sebe.

Něco, co neumí říct jinak. Něco, čemu ještě nerozumí. Něco, co bolí. Něco, po čem touží.

A potom přijde divák a zastaví se právě před tím obrazem.

Nebo čtenář otevře právě tu knihu.

Nebo člověk sedí v kině a najednou se mu stáhne hrdlo.

Proč?

Možná proto, že problém, který umělec zpracovával jako svůj, je v nějaké podobě také jeho.

Umění nám nemusí dávat odpovědi.

Někdy stačí, že se dotkne místa, o kterém jsme nevěděli, že ho máme.

A něco se pohne.

Čím jsem starší, tím víc přemýšlím o tom, kolik vrstev na sebe během života nabalíme.

Výchovu. Školu. Rodiče. Partnery. Děti. Povolání. Úspěchy. Neúspěchy. Představu, co se sluší. Co se od nás čeká. Co bychom měli zvládnout.

A někde úplně uvnitř musí pořád být něco původního.

Říkám tomu svoje křišťálové já.

Ne lepší já. Ne dokonalejší.

To původní.

To, které ještě neví, komu se má líbit.

Děti chráníme, dokud nás potřebují. Pak musí začít hledat svoje vlastní jádro.

A my?

My už možná nemusíme celý zbytek života stát před jejich dveřmi.

Musíme se vrátit k sobě a chránit to svoje.

Protože jestli ho jednou opravdu najdeme, neměli bychom ho znovu obětovat ani rodině, ani publiku, ani úspěchu.

A to je možná to nejdůležitější, co jsem si z rozhovoru s člověkem, kterého jsem neměla ráda, odnesla.

Moje kniha nemusí být pro všechny.

Samozřejmě chci, aby se prodávala. Samozřejmě budu šťastná, když ji budou číst tisíce lidí.

Ale nechci kvůli nim přepsat jedinou pravdivou větu na větu bezpečnou.

Možná ji pochopí pět set lidí.

Možná dva tisíce.

Možná jen jeden člověk.

Republika má miliony obyvatel. Nemusím získat všechny.

Potřebuji najít ty svoje.

A jestli mě něco na dnešním Janu Svěrákovi překvapilo, pak právě tohle:

Možná se člověk nestane svobodným tehdy, když ho konečně milují všichni.

Možná až tehdy, když už to nepotřebuje.

Omlouvám se, Jane, že jsem vás zařadila dřív, než jsem pochopila.