Článek
Včera jsem kreslila s dětmi.
Jedné osmileté holčičce vznikla pod rukama kresba, ze které jsem byla úplně nadšená. Nebyla realisticky dokonalá. Právě naopak. Byla dětská, odvážná, divoká a měla něco, co se naučit nedá — vlastní výraz.
Měla jsem z ní takovou radost, že jsem udělala něco, co už několik let skoro nedělám.
Poslala jsem ji člověku, který umění opravdu rozumí.
Chtěla jsem se jen podělit.
To je celé.
Nechtěla jsem posudek. Nechtěla jsem rozbor. Neptala jsem se, co je špatně. Byla jsem šťastná a chtěla jsem říct: Podívej, tohle dneska udělala osmiletá holčička. Není to nádhera?
Jenže jsem na chvíli zapomněla, komu volám.
Během několika vteřin začal hodnotit. Jak dítě sedí. Co dělá špatně. Co by se mělo dělat jinak.
A moje radost byla pryč.
Bohužel to nebylo poprvé.
Trvalo mi roky pochopit, že některým lidem prostě nemůžu ukazovat věci, ze kterých mám radost. Postupně jsem jim přestala ukazovat práce dětí. Přestala jsem vyprávět o tom, co se mi podařilo. Přestala jsem některé věci vůbec sdílet.
Protože jsem předem věděla, co přijde.
A tentokrát jsem na to zapomněla.
Telefon skončil a já cítila, jako kdyby ze mě někdo vypustil vzduch. Ještě před chvílí jsem měla energii, radost, chuť něco dělat. A najednou nic.
Dnes jsem o tom vyprávěla svému fyzioterapeutovi.
Známe se deset let, takže při cvičení občas mluvíme i o životě. Mimochodem, čím dál častěji mě fascinuje, jak přemýšlejí někteří mladí lidé, kteří pracují s tělem. Nejenže člověku pomohou dát dohromady záda, rameno nebo koleno. Někdy mezi dvěma cviky řeknou větu, která opraví ještě něco úplně jiného.
Vyprávěla jsem mu, jak snadno mě někdo dokáže připravit o energii. Jak těžké je potom dostat se zpátky do stavu, ve kterém mi bylo dobře.
A zeptala jsem se:
„Děje se ti to taky? Že tě někdo takhle úplně vysaje?“
Řekl:
„Ne. Na to se mám příliš rád.“
Zůstala jsem na něj koukat.
Tohle?
Tohle je celé?
Roky poslouchám o sebelásce. O vnitřním dítěti. O tom, že mám obejmout svoje malé já, mluvit s ním, chránit ho a já nevím co ještě.
Přiznávám, že mě tyhle věci často spíš iritují. Nikdy jsem si neuměla představit, že někde uvnitř sebe sedím jako malá holčička a vedu s ní rozhovor.
Rozuměla jsem větě: „Musíte být ve svém životě na prvním místě.“
Rozuměla jsem jí hlavou.
Jen jsem ji neuměla žít.
A pak vedle mě stojí mladý muž a mezi dvěma cviky prostě řekne:
Na to se mám příliš rád.
Najednou jsem tomu rozuměla.
Možná se sebeláska nepozná podle toho, co si říkáme před zrcadlem.
Možná se pozná podle toho, koho pustíme k sobě.
Kolik času strávíme přemýšlením o tom, co kdo řekl.
Kolikrát znovu v hlavě přehrajeme jednu ošklivou větu.
Kolik hodin věnujeme člověku, který nám pokazil deset minut života.
Kolikrát vyprávíme jednomu člověku, co nám udělal druhý, třetímu, co nám řekl čtvrtý, a večer zjistíme, že jsme celý den žili životy všech ostatních — jen ne ten svůj.
A kolikrát vezmeme něco krásného, co se nám právě narodilo v rukou, a okamžitě to položíme před někoho jiného, aby nám řekl, jestli z toho smíme mít radost.
Možná právě tady začíná skutečná sebeláska.
Ne tím, že se přestanu radovat s ostatními.
Ale tím, že moje radost už nebude potřebovat jejich schválení.
Když se mi něco podaří, můžu chvíli zůstat sama se sebou a říct si: Tohle je krásné.
A teprve potom se rozhodnout, komu to ukážu.
Ne každý člověk je bezpečné místo pro naši radost.
A když někdo přesto přijde s poznámkou, která by mě dřív dokázala poslat na několik hodin ke dnu, možná jednou dokážu říct:
Tohle k sobě nepustím.
Ne proto, že jsem nad věcí.
Ne proto, že jsem osvícená.
Ale prostě proto, že na to se mám příliš ráda.
Je mi jednašedesát.
Na tuhle jednu větu jsem čekala docela dlouho.
Zkušenosti jsou nejspíš opravdu nepřenosné. Ale kdyby si z té mojí někdo odnesl alespoň malý kousek, budu ráda.
Protože pořád mám jednu vlastnost, které se vzdát nechci.
Mám radost, když jsou druzí lidé šťastní.
Jen už se konečně učím, že jedním z těch lidí mám být i já.
