Článek
Někdy člověk narazí na starý film a najednou v něm uslyší větu, která zestárla podstatně méně než účesy, oblečení a televizní obraz kolem ní.
Mně se to stalo u starých Bakalářů.
V povídce Zkouška z roku 1983 jde studentka medicíny Věra, kterou hraje Jitka Smutná, v devátém měsíci těhotenství na mimořádnou zkoušku z anatomie. Zkoušet ji má obávaný docent Čermák v podání Jiřího Holého. Mezi studenty se o něm totiž povídá, že nemá rád ženy studující medicínu. A těhotné už vůbec ne.
Takže Věra přijde v dlouhém kabátě a snaží se těhotenství skrýt.
Jenže její manžel Tonda, kterého hraje Vítězslav Jandák, všechno nevědomky vyzvoní právě docentovi.
A potom přijde dialog, kvůli kterému jsem zbystřila.
„Takže vy nevyhazujete normálně těhotný studentky od zkoušek?“
„Tak to je fáma.“
„Ano, ano. Fáma, fáma. Řeknu vám, taková fáma, to je hrozná věc. Nebezpečná.“
A pak docent řekne něco, co mě po více než čtyřiceti letech zarazilo ještě víc. Mluví o tom, jak snadno si může kdokoliv něco vymyslet a jak ochotně to náš „vysoce kulturní národ“ šíří dál.
Píše se rok 1983.
Žádný Facebook.
Žádný Instagram.
Žádný řetězový e-mail.
Žádný falešný e-shop.
Žádné video vytvořené umělou inteligencí, ve kterém vám člověk říká něco, co nikdy neřekl.
Stačil člověk.
A druhý člověk.
Fáma nepotřebovala internet. Internet jí jen koupil Ferrari.
Tohle mě na té scéně baví nejvíc.
My někdy mluvíme o dezinformacích, jako by je vynalezly sociální sítě. Nevynalezly.
Vždycky jsme si vyprávěli věci, které jsme nevěděli jistě.
Někdo něco slyšel.
Někdo něco pochopil.
Někdo si něco přidal.
A někdo další už to vyprávěl jako skutečnost.
Internet nezměnil lidskou povahu.
Jen odstranil brzdy.
Kdysi fáma potřebovala hospodu, chodbu, sousedku nebo kolegu v práci. Dnes potřebuje jedno kliknutí.
A za několik minut může mít tisíce posluchačů.
Nejhorší na fámě je, že bývá pohodlná
Student neudělal zkoušku?
Možná se nenaučil.
Ale mnohem příjemnější může být říct, že profesor je zasedlý na ženy.
Člověk s námi nesouhlasí?
Možná má argument, nad kterým bychom museli přemýšlet.
Jednodušší je rozhodnout, že je hlupák, zaplacený, zmanipulovaný nebo „jeden z nich“.
Fáma nám často nabízí nádhernou službu:
zbaví nás nutnosti přemýšlet.
Dostaneme hotový názor i s návodem, koho máme obdivovat, koho nenávidět a čeho se máme bát.
A právě proto je tak lákavá.
Dnes už nemáme jen falešné zprávy
Máme falešné e-maily.
Falešné obchody.
Falešné fotografie.
Falešné profily.
Falešná videa.
Falešné odborníky.
A stále dokonalejší obsah, u kterého někdy není na první pohled vůbec jednoduché poznat, jestli se událost skutečně stala.
Technologie se za těch čtyřicet let změnila neuvěřitelně.
Člověk zase až tolik ne.
Pořád totiž funguje ta nejstarší distribuční síť světa:
„Někdo říkal.“
A potom ještě její modernější verze:
„Četla jsem to na internetu.“
Jako by samotná existence textu na obrazovce byla důkazem pravdy.
Kulturní národ se nepozná podle toho, kolik má galerií
A tady bych tu starou televizní větu vzala vážně.
Co vlastně znamená být kulturním člověkem?
Nestačí chodit do divadla. Číst knihy. Znát obrazy. Poslouchat koncerty.
Možná je součástí kultury i něco mnohem méně efektního:
neposlat dál všechno, co ve mně vyvolá dostatečně silnou emoci.
Zastavit se.
Podívat se, odkud informace pochází.
Zkusit najít původní zdroj.
Položit si otázku, jestli to vůbec dává smysl.
Zapojit zkušenost, logiku, selský rozum i intuici — ale žádnou z nich nepovažovat za neomylnou.
A někdy si připustit tu možná nejtěžší větu ze všech:
Nevím.
Protože „nevím“ není známka hlouposti.
Někdy je to nejpoctivější odpověď inteligentního člověka.
Nemusíme být stádo
Nemusíme věřit něčemu jen proto, že tomu věří deset tisíc dalších lidí.
Nemusíme sdílet něco jen proto, že nás to rozčílilo.
Nemusíme okamžitě někoho odsoudit, protože o něm „se přece ví“.
Můžeme vystoupit z davu alespoň na těch několik minut, které potřebujeme k tomu, abychom si věc ověřili.
A když ji ověřit neumíme?
Nemusíme ji šířit.
To je celé.
V roce 1983 tomu docent Čermák říkal fáma.
Dnes tomu říkáme fake news, hoax, manipulace, dezinformace nebo podvodný obsah.
Ale možná je úplně jedno, jak moderní slovo tomu dáme.
Pořád totiž platí ta stará otázka:
Kdo mi to říká, odkud to ví — a proč tomu mám věřit?
A jestli se chceme i nadále považovat za kulturní národ, možná bychom mohli začít právě tímhle.
Ne tím, že budeme vědět všechno.
Ale tím, že nebudeme šířit všechno, co nevíme.
